Na hlavní nádraží v Olomouci jsem asi o 1,5 minuty dříve. V poklidu nasedám a skládám koloběžku. 5:32 vyjíždíme směr Přerov. Je ještě tma. To mám rád.
Dnes jsem si vymyslel, že vysednu v Suchdolu nad Odrou a pojedu Poodřím do Hladkých Životic po „modré“ a tam nasednu na nějaký další vlak, který mne doveze do Ostravy.
Je velká zima, ale v lese je příjemně. Chvilkami jedu. Chvilkami se kochám statnými podzimními duby, jasany, javory, lípami… Po cestě je spousta spadlých stromů. Koloběžku musím často přenášet. Dvakrát překračuju potůček. Jednou přepadnu přes řídítka – poprvé v mé několikaměsíční koloběžkové kariéře. Pád je jemný. Trošku špinavá taška a boty. Směju se. I když jsem věděl, že spadnu, nestihl jsem s tím nic udělat.
Za cestu do Životic jsem třikrát špatně odbočil a na chviličku se „ztratil“. Další důvod k úsměvu. Rád se ztrácím, ale díky dobrému orientačnímu smyslu se mi to málokdy podaří.
Po cestě potkávám dvě srnky. S jednou se díváme dlouze do očí. Ač jedu na koloběžce, neutíká pryč a dojedu až skoro k ní (tak na 10 metrů).
Do Hladkých Životic přijíždím šťastný a značně promrzlý. Vlak mi jede asi za 50 minut. Není kde se schovat před mrazem a studeným větrem a tak měním plány, že pojedu na koloběžce až do Studénky. Teď už ne po modré, ale po normální silnici, ať tam jsem rychleji.
Kousek před Pustějovem mne poprvé přechází optimismus. Je mi hrozná zima na ruce. Silný, ostrý vítr je opravdu studený. Skučím. Hekám. Chvílemi běžím, ať se nějak zahřeju. A přesvědčuju se, že to bude časem dobré. To se mi celkem daří až do chvíle, kdy vidím ukazatel. Studénka 7 km.
I když vím, že toho vydržím mnohem více, než se zdá, zima na ruce už je jen těžce snesitelná. Přestavuju si, jak si koupím péřové rukavice s vyhříváním.
Jak přejedu vrchol kopce, trošku se oteplí a navíc jedu z kopce. Úleva. Nádraží ve Studénce mne překvapuje a objevuju ho na jiné straně, než jsem ho čekal. Čtvrté malé „ztracení“. Asi mi zamrzl mozek.
Na nádraží přijíždím 5 minut před odjezdem vlaku. Kupuju si v automatu Hot lemon a nahřívám si jím prokřehlé ruce. V lékárně pak ještě přikupuju Vincentku na hlasivky a mírný „bolekrk“. Vincentka mi vypadává z ruky, ale na poslední chvíli ji zachytím. „To je postřeh,“ říká paní lékárnice. „To je,“ odpovídám.
Do práce sice dorážím až kolem půl desáté místo plánované osmé, ale stálo to za to. Dnes budu učit až do sedmi, takže práce ještě stihnu dost. Další příjemná objevitelská cesta do práce.