„Jsem řeka. Občas široká. Občas úzká. Občas mi nějaká voda uteče do stran, do něčeho extra. Dobrého i blbého. Někdy se voda zase vrátí do hlavního proudu. Někdy vyschne. Dobré a blbé postupně vysychá. Sem tam je nějaká soutěska. Jsem úzkou řekou. Jdu hodně do hlubin. Někdy se zase rozleju. Postupně cítím, že můj proud zesiluje. A i když něco po cestě ztratím, pokračuji dál. Daleko po stranách jsou extrémy, ať už dobré nebo špatné. Sem tam se jich dotknu. Sem tam v nich uvíznu. Sem tam se kolem mé řeky vytvoří nějaká hradba, přehrada. Řeka má ale schopnost, že každou, teda skoro každou, přehradu nakonec přeteče. Nebo ji prolomí. Nebo si najde jinou cestu. Nebo… nebo to nezvládne, postupně zatuchá, vysychá.
Moje přehrada už není potřeba. Proud teče křivolace. Stávám se přirozenější, mírněji regulovanou řekou. Řeka meandruje, vznikají různá zákoutíčka, krásná i děsivá. A je to dobře. Má představa, že bych měl téct někde uprostřed a bylo by mi pořád fajn je blbost.
Když moje řeka teče doširoka, tak bývám hodně plytká řeka. Těší mne spousta věcí, do všeho se montuju, ale nakonec nemám v ničem dostatečnou hlubinu. Je potřeba určitá hloubka. Bez hlubiny se nedá v řece plavat ani plout. Řeka není užitečná. Hlubina je potřeba. A nakonec i ta šíře. V mělké řece vidíme dno. Neztratíme se v nekonečném ponoru. Řeka má své hranice. Obojí se hodí.
I slepá ramena mi jdou. Každé slepé rameno mne něco učí. Je jako rána. Rána, která se nikdy neuvede do původního stavu. Rána zůstává, i když se hojí. Když jsem dostatečně silnou řekou, nevadí to. Dosycují mne neustále nové zdroje, prameny. Rodina. Místo. Práce. Přátelé… Když to příliš nekazím, moje řeka postupně sílí. Přirozeně pokračuje dál. Možná se odkloním a poteču jinudy. Jen doufám, že se vyloženě neodkloním na příliš dlouho, příliš blbým směrem a neztratím se v nekonečných zatuchlých planinách bažin. Vyzkoušet si mnohé nevhodné směry je cenné. Dodávají zkušenost, moudrost. Některými směry to ale neteče.
Mám zkušenost s regulovaným tokem. Snažil jsem se řeku moc narovnat. A přitom narovnávání koryta řeky sem se příliš vysílil a pak to nakonec stejně vyteklo. Dlouho mi trvalo, než jsem sesbíral vodu, aby alespoň trošku tekla. Když ponechávám přirozené záhyby, tolik se nevyčerpám. Voda si hledá cestu sama. Sem tam si ujede bokem, ale nakonec stejně směřuje k cíli. Jenom to trvá déle než u regulovaného toku.
Býval jsem nedočkavý. Chtěl sem všechno hned. A pořád po tom toužím. Ale ono to nejde. Ono to trvá a má různé okliky. Když řeku příliš usměrňuju, bývají potopy zničující a nakonec brání dosáhnutí cíle – řeka přestane téct anebo boří vše, co jí přijde do cesty. Řeka je živel a uzdravuje se přirozeně sama. Stačí jen nesnažit se ji příliš podmanit.“