Uplakané Olomoucké ráno. Všude samá kaluž, jemně poprchá. Ulice jsou potemnělé, i když mělo slunce vyjít už před pár minutami. Běžím parkem a vidím, jak znovu obrůstá strom, který byl před časem uřezán. Strom to nevzdal. Prostě si roste dál.
Na cestě zpět míjím starou ohnutou paní s nápisem Swim. Do Not Sink. [Plavejte. Neutopte se.] Paní vláčí malou tašku a belhá se o dvou berlích. Plave. Nevzdává to.
A napadá mne, že podobné to máme i v životě. Často přestaneme plavat a utopíme se. A přitom, kdybychom ještě chvíli vydrželi plavat a zároveň neplavali bezcílně – v dané chvíli je úplně jedno kam bychom plavali – nakonec bychom po minutách, dnech, hodinách, týdnech či měsících narazili na břeh. Jednou by to přišlo. Určitě by to přišlo. Muselo by to přijít. Země je kulatá a nějaká pevnina leží skoro všude. Jenže mi to vzdáváme. Neplaveme. A utopíme se.
Hodně zdaru v nelehkých situacích.