Rubriky
Můj výběr Poetické texty, miniatury Proměna, spokojenost, život

Vize o doktorovi O.

Kolumbie, deštný prales poblíž hranic s Ekvádorem, duben 2017

Jsou nádherné hvězdy. Ze stěny jednoduchého přístřešku na nás svítí oči jaguára a dalších posvátných zvířat. Medicína obtloustlého veselého Taity je obzvlášť silná. Několik místních a pár lidí z různých koutů světa. Všichni sebou meleme, ayahuasca si s námi dělá, co si přejeme i co si usmyslí, že je pro nás dobré. Vize o Velkém Otci, životní energii, matce přírodě, těle, přátelích, ženách, podstatě mužství, otcovství, mateřství, porod sebe sama… a mezi tím vším se dozvídám, že nemám zavařovat pomocí Gelfixu od Dr. Oetker. Že jsou i přirozenější způsoby zavařování.

Kolumbie, Barichara, duben 2017

Přesouváme se ve třech do provincie San Gill na opačnou stranu Kolumbie. Bydlíme u známých našeho průvodce a kamaráda v krásném koloniálním městečku Barichara. Máme tu internet i všechny výdobytky společnosti a tak googluju, čím se dá Dr. Oetker nahradit. Zjišťuju, že se dá koupit přírodní pektin z citrusů nebo jablek.

Dříve jsem na výletech býval (skoro) plně offline, ale letos jsem to poprvé porušil a snažil jsem se najít jemnější rovnováhu. Nevypnout se ze světa úplně, ale offline samotu si více dávkovat. Nepřijet domů a pak týdny řešit různé problémy, co se nahromadily. Vše je mnohem pestřejší než „ano“ či „ne“, než „s“ nebo „bez“. To dobré je na pólech i mezi nimi.

Olomouc, 19. červen 2017

Nacházím internetový obchod v Hnojici u Šternberka (www.biokvalita.cz), kde prodávají citrusový pektin, a můžu si zboží přijet vyzvednout. Volám paní a říká mi, že právě poslala poslední a další bude až za pár dní.  Jsem smutný a říkám jí, že právě jedu s dětma na samosběr jahod a mám jediné dva dny, kdy můžu vše nasbírat a zavařit a že, i když jsem si toho v jejich obchodě objednal víc, tak pektin jediný opravdu potřebuju. Paní napadá, že má jednu krabičku doma, a že mi ji může dát. Mám velkou radost. Přírodní pektin není něco, co se dá koupit v běžných potravinách. Nasbírám ve Skrbni 13 kilo jahod (děti další dvě a asi deset do břicha; po cestě pak skučí, že je bolí břicho) a pak ještě po cestě z Hnojic kyblík třešní. Nejsem sběrač. Nerad sbírám. Ale blbě se bez sbírání zavařuje a s vizí výsledku to zvládám. A mám radost, když domů donesu nějaký „úlovek“. Možná připomínka dětství, kdy jsme s bráchou sbírali ovoce a prodávali ho a mně to nikdy nešlo moc rychle. Dnes už to jde rychleji. Pocity zůstávají.

Příprava ovoce pro džemy a zavařování mne baví. Už když začínám, sem dost unavený. Otevírám si zavařovacího pomocníka dobré italské červené víno Primitivo a nějaké italské sýry k tomu. Když sem viděl ten název v obchodě, neodolal sem. Vše zapadá. Vysoké a nízké. Jako já. Geny intelektuální a plebejské. Půl napůl. Živočišná pragmatická energie i hravé nepraktické výšiny. Někdy to. Jindy ono. Někdy obojí.

Dát si něco dobrého u vaření mne naučil Hans, když sem u něj bydlíval na svých pobytech v Holandsku. V kuchyni mi visí jeho obrazy, které měl taky v kuchyni. Pod nimi seděla velká kočka vedle šachovnice a pozorovala nás, jak si navzájem pomáháme, povídáme si a radujeme z této rituální činnosti. Hansovy obrazy mi daly jeho děti, když Hans před čtyřmi lety zemřel. Byl jsem tam. Napsal jsem o tom malou knížku. A zatím nevydal. Nenašel sem zatím vhodného ilustrátora a taky to nespěchá. Je smutná. O otcích. I nadějná. V Kolumbii sem pochopil, že Velkého Otce už nehledám. Už ho mám v sobě. Přesto mi Hans chybí.

Pečlivě umývám a čistím jahody a pak je rozkrájím na kousky o různé velikosti a prosypu cukrem. Přemýšlím u toho o McDonald’s a usmívám se. V jedné jejich reklamě se říkalo, že každý hamburger je stejně velký, identický, že vždy dostaneme to samé (a nedobré). To je přesně to, co v životě nehledám. Nechci nic sterilně identického. Chci jednou kus velký a jindy malý. Chci džemy, které jsou každý trošku jiný. Chci univerzitu, která je pestrá a najdou si v ní místo různí exoti. A samozřejmě i kus stability mne těší. Mám třebas rád obchody, kde jsou ty samé prodavačky nebo prodavači, se kterýma už se znám.

Dívám se na dva díly seriálu Frasier ve slovenštině. Čeština mi u tohoto seriálu o dvou bratrech psychiatrech nepřirostla k srdci. Jeden je freudián a druhý jungián. Jak jinak. Čím sem starší, tak je mi bližší Jung a jeho pojetí světa bez škatulek, kde nic není jen černé nebo bílé a vše temné je k něčemu dobré, když máme odvahu to poznat.

Příjemný klid. Všichni spí. Po čase si pouštím rádio, ať neusnu. Ještě mi zbývá asi třetina jahod a třešně. V rozhlase mluví pán, který založil Mohelnický dostavník a několik desítek let ho vede. Na základce sem měl krátkou bluegrass, country epizodu, kdy sem hrál ve školní kapele na mandolínu. Dnes hraju víc na mandolu nebo ukulele, ale táborákové klasiky si zahraju u ohně rád.

Po jahodách su dost grogy, ale vrhám se ještě na vypeckování třešní, odplavení občasných červíků a naložení do cukru. Letos poprvé zavařuju, že všechno naložím přes noc a až další den budu zavařovat. Prý je to tak lepší. Končím o čtvrt na jednu a probouzím se kolem páté. Výzvu nepřijímám a ještě usnu do půl sedmé.

Ostrava, 20. červen 2017

Školím sociální pracovnice a pracovníky v Ostravě. Po několika kurzech v této oblasti se objevil jeden muž. Mám tyhle kurzy rád. A mám rád i změnu. Firemní kurzy bývají více mužsko-žensky promíchané. Dnešní kurz je o tom, jak pomoci lidem změnit se nebo je motivovat ke změně, když se k tomu nemají nebo ani nevnímají její důležitost. Změnit se je těžké. Dobře to znám. Ale jde to. A dá se tomu pomoci.

Všichni vypadají spokojeně. Jen já sem dost unavený a dávám co chvíli přestávku. Téma dobře znám a mám rád, takže to nakonec celkem jde. Po cestě zpět se stavuju s kamarádem vykoupat na zatopený lom Výkleky. Voda je nádherně čistá a chladná.

Olomouc, 20. červen 2017, U Mačáků

Sedám si k Mačákům, abych začal psát tento příběh. Inspiroval mne k tomu M. F., který před pár dny napsal svůj veleúspěšný (smutný) Facebookový mini-román. Třebas přijde také inspirace, říkal jsem si a zakotvil tu na chvíli, než se vrátím k rodině a zavařování. Něco napíšu, platím dvě nealko piva a jdu.

Olomouc, 20. červen 2017, doma

Slívám naložené ovoce a vařím jen vzniknutý sirup. Na konec přidávám citrusový pektin smíchaný s cukrem. Sypám ho do vřícího sirupu a ihned začne tuhnout a už ho nemůžu rozmíchat. Dopr… Ach jo. Můj jediný pektin a já ho půlku zničím. Otevírám zbytek Primitiva. Sirup musím znovu procedit a přidávám místo chybějícího pektinu agar, který sem koupil na zkoušku a prý taky skvěle želíruje. Paní v internetovém obchodě mi říká, že si na něj mám dát pozor. Že je opravdu silný. Vypadá to, že nic a pak vše ztuhne jak vajíčko v aspiku. Občas slévám přebytečnou pěnu. Není v marmeládě dobrá. Sypu do sirupů jeden agar za druhým a pořád nic. Dle návodu se ho dává docela dost, takže se toho nebojím. I tak jej mám málo. Na závěr ještě musím přidat panelu, kolumbijský cukr (usušená šťáva z cukrové třtiny, kterou v kolumbii pijí jako sladký čaj), aby přibyl „Spirit of Colombia“.

Kolem půl desáté mi to pořád moc netuhne. Furt kapu sirup na talířek, a sice to nějak tuhne, ale pořád nějak málo. Pektin je pektin. Chjo. Přidávám více cukru a snažím se vyvařit vodu. Pořád to nejde, tak si říkám, že udělám jahodový sirup. Přidávám trošku limetkové šťávy a kyselinu citronovou a nalévám tři flašky sirupu. Přidávám ovoce do hrnců a chvíli ho podusím. Z prvních várek udělám džemo-kompoty. Nikdy sem je nedělal, ale mám představu, že by to mohl být takový tuhý kompot, co má opravdu velké kousky proslazeného ovoce. Pokud tedy něco s takovým názvem existuje. Čekám, že to bude moc dobré do palačinek v zimě. Další várky povařím o pár minut déle, takže z toho je klasický džem a nakonec vyrobím i něco mezi marmeládou a džemem. Všechna víčka pečlivě otírám slivovicí, ať se mi to po vší práci nezkazí. Výsledkem je 10 džemo-kompotů třešňových. 15 džemo-kompotů jahodových. 14 džemů jahodových. 5 marmelád jahodových a 3 sirupy. Nic nevypadá, že by to dostatečně tuhlo, ale věřím, že to jednou ztuhne. Všechny sklínky umyju, poumývám kus nádobí a jdu spát. Panelu jsem nepřidal. Ale myslím, že duch Kolumbie je ve všech sklenicích i tak.

Olomouc, 21. červen 2017, doma

Vstávám a běžím do kuchyně podívat se, jak to dopadlo. Vše ztuhlo. Dokonale. Možná až moc dokonale. Džemo-kompoty vypadají spíše jako třešně a jahody v aspiku. Agar je opravdu silný. Paní měla pravdu. Budu tomu říkat „nová generace džemů“. Sirup je tak tuhý, že se jím musí pořádně zatřepat, aby z něj vůbec něco vylezlo. Inu dávat do sirupu želatinu není nejrozumnější, ale zase sem nechtěl to velké množství sladké šťávy vylít. Ráno taky ochutnávka. Dobré to je. Poumývám zbytek nádobí, vydrhnu hrnec, co se mi připekl a drhnu sporák. Nesnáším čištění plynového sporáku a slibuju, že už se nikdy nenechám přesvědčit pro jeho koupi. Nakonec myju zem, která je lepkavá, jak sem neustále pobíhal po kuchyni. Děti už vstaly a přidávají nálepky na hotovou produkci.

Další kolumbijská vize naplněna. Několik jich ještě zbývá. Ale to už bude těžší…

Taita_zpiva – Taita zpívá pro nasátí atmosféry obřadu v KolumbiiKolumbie_DrOetker