Narativní párová terapie

APA 7 citace: Freedman, J., & Combs, G. (2023). Narrative couple therapy. In Lebow, J. L., & Snyder, D. K. (Eds.), Clinical handbook of couple therapy (6th ed., pp. 227–249). Guilford Publications.

Pro účely psychoterapeutického výcviku CST 20 přeložil Aleš Neusar
[moje poznámky jsou v hranatých závorkách; stránkování odpovídá přesně knize]

Nejnovější verze ke stažení zde: www.neusar.cz/narativni-parova-terapie

Stažení ve formátu PDF zde: LINK (Dropbox)

Pokud najdete v překladu nějakou chybu, napište mi: ales@neusar.cz

KAPITOLA 10 / Narativní párová terapie / Jill Freedman a Gene Combs

POZADÍ

V terapii organizované pomocí narativní metafory (Freedman & Combs, 1996, 2002; White, 2007; White & Epston, 1990) pracujeme na tom, abychom lidem pomohli najít nový smysl v jejich životech prostřednictvím prožívání, vyprávění a šíření příběhů dosud nevyprávěných aspektů jejich životů a vztahů. Tato práce je složitější, než by mohl naznačovat stručný popis narativní metafory. V každé kultuře jsou některé příběhy mnohem více šířeny, uznávány a uskutečňovány než jiné. Rodíme se do dominantních příběhů naší lokální kultury a ty od té chvíle utvářejí naše vnímání. Lidé však obvykle nepřemýšlejí o příbězích, do kterých se narodili, jako o příbězích. Považují je za „realitu“. Narativní terapeuti považují tyto reality za sociální konstrukce. V naší současné kultuře procházíme změnou v tom, co se počítá jako příběh manželství. „Realitou“ bývalo, že manželství bylo vyhrazeno pro formalizaci svazku mezi mužem a ženou. S kulturními, politickými a právními změnami mohou nyní páry stejného pohlaví vyprávět své vztahy jako legální manželství v rostoucím počtu států a zemí. Také lidé v polyamorních vztazích, lidé ve vztazích, kde jeden nebo více partnerů jsou nebinární, a vztahy zahrnující transgender osoby nebo osoby nekonformní z hlediska genderu se stávají viditelnějšími a uznávanějšími (Baumgartner, 2013).

Poststrukturalismus, zejména jak je vyjádřen v pozdním díle Michela Foucaulta (1977, 1985), byl důležitým vlivem na to, jak narativní terapeuti pracují s příběhy, které kolují v našich lokálních kulturách. Foucault ukázal, jak příběhy o tom, co představuje šílenství, mohou například marginalizovat určité lidi – oddělovat ty, kteří jsou považováni za šílené, od „slušné společnosti“ a izolovat je v blázincích, kde jejich hlasy nemohou rezonovat v uličkách moci.

Foucault používal slovo „diskurzy“ k označení probíhajících politických/historických/institucionálních příběhů a praktik, které utvářejí naše představy o tom, co je pravdivé a co je možné. Tvrdil, že existuje neoddělitelné spojení mezi věděním a mocí. Protože diskurzy společnosti určují, které kousky vědění jsou považovány za pravdivé nebo správné v dané společnosti, ti, kdo nejvíce ovlivňují diskurz, kontrolují vědění. Zároveň dominantní vědění daného prostředí určuje, kdo bude moci obsadit jeho mocné pozice. Diskurzy moci, které Foucault studoval, vidíme jako historické, kulturní příběhy – velké narativy, které utvářely (a byly utvářeny) rozdělením moci ve společnosti.

Jak nám připomínají pokračující boje proti rasismu, ekonomické nerovnosti a mnoha problémům, které se s nimi prolínají, společnost nemusí být nutně laskavá, spravedlivá nebo čestná. Feminističtí kritici rodinné terapie (např. Carter, Papp, Silverstein, & Walters, 1984; Goldner, 1985; Hare-Mustin, 1978; Laird, 1989) nám ukázali, že i když se snažíme to nedělat, vnímáme určité možnosti jako žádoucí a jiné jsou pro nás neviditelné.

227

Foucault se zvláště zajímal o to, jak mohou „pravdivostní nároky“ nesené ve „velkých abstrakcích“ určitých forem empirické vědy vytvářet dehumanizující a objektivizující diskurz. Zajímal se o nalézání a šíření marginalizovaných diskurzů – příběhů, které existují, ale nejsou široce šířeny nebo mocensky podporovány – které by mohly narušit nadměrnou moc redukcionistických vědeckých diskurzů. Foucault (1980, s. 80–84) psal o „úžasné účinnosti nespojitého, partikulárního a lokálního kriticismu“ při navozování „návratu vědění“ nebo „povstání podmaněných vědomostí.“

V návaznosti na Foucaulta (1980) věříme, že i v těch nejvíce marginalizovaných a zbavených moci životech vždy existuje žitá zkušenost, která leží mimo dominantní příběhy (Combs & Freedman, 2018). Narativní terapeuti vyvinuli způsoby myšlení a práce, které vynášejí na povrch „nespojité, partikulární [= individuální; jedinečné; svébytné] a lokální“ (Foucault, 1980, s. 80) příběhy párů a dalších sociálních skupin tak, aby mohli obývat a nárokovat si možnosti pro své životy, které jsou mimo rámec dominantních narativů. Tento filozofický a etický postoj činí narativní terapii a narativní komunitní práci přitažlivou pro mnoho lidí, kteří pracují na podpoře sociální spravedlnosti (Audet & Paré, 2018; Combs & Freedman, 2012; Reynolds, 2019; viz také kapitolu 12, „Sociokulturně laděná párová terapie,“ v tomto svazku, od Knudson-Martin & Kim).

Když používáme narativní metaforu a optiku poststrukturalismu k orientaci naší práce jako terapeutů, pěstujeme intenzivní zvědavost ohledně každého nového páru, se kterým se setkáme, a ceníme si jedinečných příběhů každého páru. Pracujeme na tom, abychom partnery pozvali k rozvíjení a žití narativů, které preferují ohledně specifik svých životů. Toto oceňování významu, který lidé dávají své vlastní zkušenosti, nad významem, který té zkušenosti dávají experti, bylo označeno jako „interpretativní obrat“ (Bruner, 1986). To nás vede k decentrování našich významů a k tomu, abychom se chovali ne jako experti, ale jako zainteresovaní spolupracovníci – možná s antropologickým nebo biografickým sklonem – kteří jsou zruční v kladení otázek, jež vynášejí na povrch vědění a zkušenost nesenou v bohatých a komplexních příbězích párů, se kterými pracujeme (Dickerson, 2013; White, 2011).

ZDRAVÝ VERSUS PROBLÉMOVÝ PÁROVÝ VZTAH

Jako narativní terapeuti je jedním z našich hlavních záměrů narušit dominantní praxi v naší společnosti, kde měříme sebe sama, naše vztahy a ostatní podle standardizovaných norem. Pro nás jednospektrální, binární škály (např. zdravý – patologický, dobře fungující – dysfunkční) zvou terapeuty a páry, které s nimi konzultují, do tenkých popisů [Pozn. překl: „thin description“ – pojem vychází z díla Clifforda Geertze, ač on sám používal spíše „thick description“, čili „hustý popis“; „thin“ by se dalo přeložit jako zjednodušený, redukovaný, ochuzený popis] – bledých, redukcionistických výkladů – jejich mnoho-příběhových životů. Binární normativní škály prostupují současnou západní kulturou a každá z nich koexistuje s předpisujícím [myšleno dominantním, utlačujícím] příběhem o správném nebo zdravém nebo úspěšném způsobu života nebo vztahu. Nikdo z nás nemůže dostát požadavkům všech těchto norem. Normy zaměřují naši pozornost na to, zda jsou naše vztahy příliš rigidní nebo příliš propletené, zda jsme příliš zaměření na sex nebo nejsme dost sexy, zda jsme „spřízněné duše“ [soul mates] nebo jsme si zachovali nezávislé identity. Zaměřují naši pozornost na to, zda jsou naši partneři a my sami dost atraktivní, vyděláváme dost peněz atd. I když dostojíme diktátu normy, je to v rámci tenkého, dvoudimenzionálního příběhu.

To neznamená, že jsme proti zdraví nebo že schvalujeme dysfunkci; jen to znamená, že jsme opatrní ohledně terminologie, zejména terminologie, která podporuje dominantní normy. Žádáme ty, se kterými pracujeme, aby průběžně hodnotili účinky naší práce. Chceme, aby se lidem líbily příběhy, které společně žijí. Chceme, aby tyto příběhy podporovaly významy a jednání, které otevírají perspektivy pomoci a naděje a minimalizují nenávist, ubližování a mocenské nerovnosti. Každý vztah může být vyjádřen a prožíván skrze velkou různorodost narativů [příběhů; vyprávění]; o každé zkušenosti může být vyprávěno mnoho „pravdivých“ příběhů. Začínáme od příběhů založených na zkušenostech v životech párů, které v současnosti utvářejí vztah, a spolupracujeme s páry na vyjádření a prožívání příběhů, které jim lépe vyhovují.

Protože nepovažujeme partnery v páru za osoby s esenciální, relativně fixní, jádrovou identitou s předvídatelnými, stabilními charakteristikami, nehledáme v nich fixní nebo předvídatelné kvality jako „zdraví“ nebo „dysfunkčnost“. S ohledem na interpretativní obrat žádáme partnery v každém novém páru, který vidíme, aby zhodnotili, co je problematické a co je preferované v jejich vztahu. Chceme slyšet jejich příběhy o tom, jak problémy, které pojmenují, ovlivňují jejich životy a vztahy. To neznamená, že si myslíme, že „je dovoleno všechno“. Jsme plnými účastníky terapeutického procesu a nevyhnutelně přinášíme své vlastní názory a žitou zkušenost. Například jsme proti (mimo jiné) zneužívání, nátlaku a krutosti. Když se některý z těchto problémů zdá

228

být přítomen ve vztahu, považujeme za svou odpovědnost klást otázky, které zvou oba partnery k úvaze o myšlenkách v kultuře, které problém podporují, o účincích tohoto problému na jejich vlastní i vzájemné životy a na jejich vztah, a k úvaze o postoji, který chtějí zaujmout ve vztahu k němu.

Snažíme se vytvořit interakční prostor, ve kterém mohou lidé převzít odpovědnost za řešení a zmírňování účinků problémů. Pro nás to znamená, že se musíme vyhnout přednášení nebo vnucování pravidel. Místo toho chceme pozvat partnery, aby přivedli své „nejlepší já“ do úvahy o problémech, které jejich vztah oslabují, a do zkoumání toho, jak by si mohli zvolit způsoby života, které zmenší vliv problémů na jejich vztah.

Usilovně pracujeme na tom, abychom mysleli na problémy jako na věci a procesy, které jsou oddělené od párů, které sužují. Spíše než abychom hledali patologii nebo narušené fungování uvnitř vztahu, hledáme problematické diskurzy a nabízíme párům příležitost popsat a zhodnotit účinky těchto diskurzů na jejich vztah. Například Pat a Bill přišli konzultovat s našim týmem dopad, který měly strachy a obavy nejen na Patin život, ale také na vztah Pat a Billa (Cohen et al., 1998). V jednom rozhovoru si Pat stěžovala, že Bill chodí vždy před ní. V obchodních centrech obvykle vedl do obchodů, ve kterých chtěl nakupovat on, ne do těch, které se líbily jí. Když si Pat všimla tohoto vzorce, myslela si, že to znamená, že Billovi na ní a jejích preferencích nezáleží. Bill si myslel, že to znamená jen to, že chodí rychle. Když jsme kladli otázky, abychom prozkoumali kulturní příběhy, které utvářely jejich způsob chůze, zdálo se členům našeho terapeutického týmu, že genderová socializace podpořila Billa v bezmyšlenkovitém určování tempa a Pat v bezmyšlenkovitém následování, i když se kvůli tomu cítila jako „malá holčička“ nebo „štěňátko“. Přemýšlení o problému jako o genderové socializaci nás vedlo k položení série malých, neobviňujících otázek. Ptali jsme se na věci jako kde se Bill naučil svému rychlému stylu chůze, kdo byli jeho vzory, zda existovaly kontexty, ve kterých chodil pomalu, a co si myslí o rychlých chodcích na rozdíl od pomalých chodců. Pat jsme položili podobné otázky: Co charakterizuje chůzi dospělé ženy? Co by raději cítila než jako štěňátko? Kde chodila její matka ve vztahu k jejímu otci? Náš rozhovor umožnil Pat a Billovi oddělit se od problému, všimnout si jeho účinků na jejich životy, zhodnotit, jak mohl přispět k obavám, které Pat trápily, a zvážit, co by pro svůj vztah preferovali.

Naším přáním bylo, aby Pat a Bill měli poslední slovo ohledně toho, co preferují, a aby jejich volby byly činěny v rámci multidimenzionální domény, která umisťuje problémy mimo jejich vztah, kde se proti nim mohou společně postavit.

PRAXE NARATIVNÍ PÁROVÉ TERAPIE

Struktura terapeutického procesu

Ačkoli v strukturování terapie zaujímáme aktivní roli, žádáme páry o spolupráci, aby proces vyhovoval jejich okolnostem (Anderson, 2012).

Délka, frekvence a počet setkání

Vyjednáváme čas každého dalšího setkání průběžně, jedno interview po druhém. Na konci každého setkání se ptáme, zda byl rozhovor užitečný. Pokud byl, ptáme se jak. Tato otázka staví ty, kdo s námi konzultují, do pozice hodnocení terapie a brání nám v dělání předpokladů o jejích účincích. Pak se ptáme, zda by se pár chtěl setkat znovu, a pokud ano, kdy.

Chceme, aby páry byly přinejmenším stejně aktivní jako my v hodnocení toho, jaký rozvrh by byl nejužitečnější. Někdy, například když jsou partneři uprostřed vypjatých diskusí [intense conversations], chtějí se vrátit velmi brzy. Častěji, protože se navzájem slyší novými způsoby a dělají nové rozlišení, mají zájem o čas mezi rozhovory, aby mohli zjistit, jaký rozdíl tyto nové zkušenosti v jejich životech udělají. Posloucháme, jak mezi sebou vyjednávají o tom, jak dlouho by jejich zkoumání mohlo trvat. Pokud máme názor, nabídneme ho – zejména když se pár zdá být nerozhodný – ale dáváme pozor, abychom ho nevnucovali.

Obecně se s páry setkáváme na 60 minut, ale vyjednali jsme i delší časy, když by to bylo užitečné a finančně dostupné. Časové rozpětí a počet sezení určuje každý pár. Některé páry přicházejí konzultovat jediný, jasně definovaný problém; terapie v takových případech může vyžadovat jen velmi málo setkání. Několik párů si natolik užilo rozvíjení bohatých, detailních příběhů o svém společném životě, že jejich terapie pokračovala roky, obvykle se setkáními v širokých intervalech. Většina je někde mezi tím.

229

Zaměření na nové směry v životě

Od začátku se snažíme zvát lidi k prozkoumávání, popisování a prožívání nových směrů v životě, které se již rozvíjejí – nová rozlišení, postoje, které zaujali ve vztahu k problémům, a nové příběhy. Na začátku prvního setkání s párem se ptáme, zda by bylo v pořádku, kdybychom je a jejich vztah poznali způsoby, které nemají nic společného s problémem, než popíší, co je přivedlo do terapie. David Epston (1999) se někdy ptá každého partnera, aby řekl něco „úžasného“ o tom druhém [Pozn.: Některé páry z ČR či SK nereagují na „úžasnost“ moc dobře. Pro páry ze západní Evropy či USA je to naopak ok. Pokud je „úžasnost“ příliš silné slovo, dá se nahradit např. méně silnými souslovími „to dobré“, „čeho si vážíte“ apod.]. To jim i nám pomáhá zabránit problému v zabarvení celého popisu jich a jejich vztahu. Někdy se vracíme k poznámkám z tohoto rozhovoru pro inspiraci ohledně kontextů, na které bychom se mohli ptát. Na pozdějších setkáních často začínáme čtením našich poznámek z předchozího sezení nahlas a kladením otázek jako „Můžete nám říct o nových událostech, které souvisejí s tím, o čem jsme mluvili minule?“ Někdy se zamýšlíme nad tím, zda se objevily důležité myšlenky nebo události, které se pojí s možnostmi identifikovanými v našem předchozím rozhovoru. Naším záměrem při čtení poznámek a ptaní se na pokračující vývoj je orientovat lidi na preferované příběhy, které se rozvíjejí, spíše než slyšet nezaměřené zprávy o týdnu nebo opakované vyprávění problémových příběhů. Samozřejmě jsme otevřeni slyšet o čemkoli, co člen páru považuje za nejdůležitější pro danou chvíli.

Pracujeme na tom, aby nová porozumění a preferované příběhy zůstaly živé a rostly mezi rozhovory. Používáme dopisy, dokumenty, videa a podobné věci k dokumentování a šíření alternativních příběhů. Například po terapeutickém rozhovoru můžeme napsat dopis kladoucí otázky, které zvou partnery k dalšímu rozvíjení alternativního příběhu ještě dále než v rozhovoru, nebo můžeme poslat dokument zaznamenávající postoje, které zaujali ve vztahu k problému.

Role terapeuta

David Epston (1999, s. 141–142) píše:

Rozhodl jsem se soustředit [orient] kolem metafory spolu-výzkumu jak pro její podmanivou známost, tak proto, že radikálně odchyluje od konvenční klinické praxe. Spojila velmi respektovanou myšlenku výzkumu s poněkud zvláštní myšlenkou společné produkce vědění trpícími a terapeutem… To vedlo a neustále vede k praktikám objevování „vědění“ takovým způsobem, že všechny strany ho mohou dobře využít. Taková vědění jsou tvrdě a bez studu pragmatická.

Připojujeme se k Epstonovi v chápání naší práce jako spolu-výzkumu. Zapojujeme se s každým novým párem do pozorování, dotazování a dokumentování specifik situací partnerů ve vztahu k jejich problémům. S jejich svolením sdílíme specifické poznatky [insider knowledge; zkušenosti z první ruky] z našeho předchozího výzkumu s jinými páry a žádáme je, aby zhodnotili, jak tyto poznatky „sedí“ a jak jsou užitečné ve vztahu k jejich problémům. Průběžně si zaznamenáváme, co funguje a co nefunguje.

White (2000) popisuje roli terapeuta v této práci jako decentrovanou [tzn. to zjednodušeně znamená, že se snažíme jako terapeuti odstoupit od role hlavního odborníka a místo toho podporovat klienta, aby se stal hlavním vypravěčem/aktérem svého preferovaného příběhu], ale vlivnou. Účastníme se ne jako vynucovatelé profesionálního vědění, ne jako autority na to, co představuje normální nebo zdravý vztah, ale jako lidé se schopnostmi v usnadňování projektu spolu-výzkumu.

Klademe otázky, abychom pomohli odhalit mezery nebo rozpory v problematických příbězích, které přivádějí páry do terapie, a abychom otevřeli prostor pro alternativy a popsali je. Pracujeme na tom, aby rozhovor zůstal zaměřený a relevantní. Ptáme se, jak proces probíhá a reagujeme na odpovědi lidí. Někdy reflektujeme a shrnujeme naše porozumění tomu, co náš spolu-výzkum vyvinul, a ptáme se každého partnera v páru, co by přidali, ubrali nebo popsali jinak.

Pracujeme na vytvoření spolupracujícího kontextu. Situujeme naše myšlenky v naší vlastní zkušenosti a snažíme se činit naše záměry transparentními. Uznáváme, že jako heterosexuální, cisgender, bílí terapeuti, kteří jsou také ekonomicky a vzdělanostně privilegovaní (Combs, 2018), budeme dělat předpoklady, které neodpovídají některým lidem, které vidíme, a budeme dělat chyby s jinými. Snažíme se to uznat a vytvořit kontext, ve kterém se každý přítomný cítí svobodný o tom mluvit. Povzbuzujeme páry, aby se ptaly na naše otázky a komentáře.

Ačkoli se vyhýbáme „objektivním,“ „expertním“ hodnocením, uznáváme, že role terapeuta-tazatele je mocná. Každá otázka, kterou položíme, směřuje pozornost k určité oblasti a pryč od mnoha jiných. Chceme, aby lidé dávali význam své vlastní zkušenosti, ale naše otázky nevyhnutelně utvářejí zkoumání. Z tohoto důvodu „situujeme“ naše otázky; to znamená, že někdy popisujeme, odkud přicházejí a jaké jsou naše záměry v jejich kladení, aby lidé mohli zhodnotit naše předpojatosti a rozhodnout se, jak se k nim vztahovat. Věříme, že lidé jsou v lepší pozici interpretovat, dávat význam a hodnotit svou vlastní zkušenost

231

než outsideři, i když jsou to outsideři vycvičení pomáhat.

Když se účastníme jako spolu-výzkumníci, máme více otázek než odpovědí. Následují některé z otázek, které jsme (Freedman & Combs, 2000) shledali užitečnými pro udržení perspektivy spolu-výzkumníka:

• Čí hlas je v tomto vztahu privilegován? Jaký je účinek toho na vztah a na proces terapie?
• Projevuje někdo známky uzavírání se, neschopnosti plně vstoupit do práce? Pokud ano, jaké mocenské vztahy/diskurzy přispívají k uzavírání?
• Co děláme pro podporu spolupráce? Mezi kým? Jaký je účinek této spolupráce?
• Otevírá nebo uzavírá tento vztah zkušenost „agency“ (být aktivním činitelem změny ve svůj vlastní prospěch)?
• Bere tento vztah v úvahu další relevantní lidi, komunity a kultury? Zvažujeme, jak vlny tohoto vztahu ovlivňují další vztahy?
• Ptáme se, zda a jak je práce užitečná, a upravujeme ji podle odpovědí, které slyšíme?

Hodnocení a plánování terapie [treatment; léčby]

V terapeutických rozhovorech přemýšlíme o „generování zkušenosti“ spíše než o „sbírání informací“. Poměrně doslovně věříme, že vytváříme sebe a jeden druhého během procesu. To je poststrukturalistická myšlenka. Nepředpokládáme, že pár má fixní interakční nebo vztahovou strukturu, kterou můžeme hodnotit. Nemyslíme si, že lidé nebo vztahy mají stabilní, kvantifikovatelné identity nebo „typické“ charakteristiky, takže se nesnažíme objevit nebo sbírat informace o takových charakteristikách. Místo toho si myslíme, že životy lidí jsou mnohopříběhové a věříme, že každé nové vyprávění příběhu generuje nové možnosti pro vytváření významu a jednání.

Místo hodnocení se zajímáme o slyšení detailních, kontextově specifických narativů. Když klademe otázky, abychom přivedli na světlo jejich příběhy, povzbuzujeme páry k hodnocení problémů a jejich vztahu k problémům, stejně jako samotné terapie.

Klademe otázky, které zvou partnery v páru k těmto věcem:

• Zhodnotit jejich současnou situaci
• Pojmenovat zahrnuté problémy
• Zhodnotit jejich vztah k těmto problémům
• Zaujmout postoj ohledně problémů
• Vyprávět a uskutečňovat uspokojivější příběhy jejich vztahu
• Zhodnotit užitečnost alternativních příběhů

Příběhy, o kterých mluvíme, se vynořují po malých částech, nejčastěji jako útržky nebo detaily spíše než jako kompletní příběhy. Změna detailu může změnit význam celého příběhu. Chceme vědět, zda vynořující se příběhy mluví k lidem o uspokojivější identitě jako páru. Ve vyprávění nových aspektů příběhů a reflektování o nich partneři spolupracují s námi v průběžném hodnocení jejich nových vyjádření sebe sama a jejich vztahu.

Zde jsou některé otázky, které bychom mohli položit při zvaní lidí k hodnocení jejich situace a jejich terapeutické zkušenosti:

„Jaké jméno byste dali problému?“ „Jaké je to zažívat problém?“ „Jaký účinek má problém na váš život?“ „Jaký účinek má problém na váš vztah jeden k druhému?“ „K čemu vás to přimělo věřit o vašem partnerovi? Jaký to mělo dopad?“ „Jaký účinek má problém na další vztahy?“ „Jak problém mění váš vztah k sobě samému?“ „Je toto to, co chcete pro svůj vztah? Proč ano nebo proč ne?“ „Je toto to, co chcete pro sebe? Proč ano nebo proč ne?“ „Mluvíme o tom, o čem chcete mluvit?“ „Je tento rozhovor užitečný?“ „Jak je užitečný?“

Ve vyprávění a žití nově vyvinutých linií alternativních příběhů partneři v páru hodnotí mnoho aspektů svých životů: jejich soukromé naděje a obavy, jejich dyadické interakce, příspěvky kultury původu každého partnera, jejich vzájemný vztah s místními institucemi a tradicemi, a další.

Ačkoli se velmi snažíme vyhnout „expertnímu“, kategorickému, redukcionistickému hodnocení, bylo by zavádějící naznačovat, že neděláme vůbec žádná hodnocení. Jeden druh hodnocení, které děláme, se týká toho, které části příběhu páru mohou být utvářeny diskurzy, které jsou pro partnery neviditelné. Klademe otázky,

231

které zvou lidi, aby si všimli a zvážili působení takových diskurzů a které jim nabízejí příležitost rozhodnout se, kde stojí a jak by chtěli, aby jejich vztah vypadal tváří v tvář takovým diskurzům.

Považujeme za důležité pomáhat párům rozlišovat a popisovat účinky diskurzů, které utvářejí jejich vztah, dvěma různými způsoby: stanovením mocenských vztahů, kterých se účastní, a navrhováním idealizovaných obrazů, podle kterých hodnotí sebe a jeden druhého. To nás vede ke kladení otázek, které je zvou ke zvážení účinků diskurzů genderu, etnicity, heterosexuální dominance, třídy, korporátní kultury, patriarchátu, věku nebo jiných sociokulturních faktorů na jejich vztah. Pracujeme na tom, aby tyto konverzace byly blízké zkušenosti (používáme slova a obrazy, které zůstávají blízko žité zkušenosti lidí a vyhýbají se profesionálnímu žargonu). Snažíme se vést promyšlené, interaktivní konverzace, v nichž každá otázka reaguje na předchozí odpověď.

Je obtížné zachytit náladu a tón takových dotazování v sérii hypotetických otázek. Nekladli bychom tyto otázky na začátku konverzace. Následovaly by po detailním převyprávění konkrétní zkušenosti. Typicky lidé odpovídají na takové otázky pauzami, snaží se vyjádřit odpověď. Myslíme si, že můžeme být na správné cestě, když je počáteční odpověď „Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel,“ následovaná pauzou.

Mohli bychom zahájit takovou konverzaci otázkami podobnými těm, které následují:

„Marto, právě jste řekla, že strach z ponížení vám brání chtít chodit s Brianem na společenské akce. Popsala jste jeho selhání představit vás lidem, které zná, a jeho skákání do řeči, když se snažíte zapojit. Je to tak?“

„Briane, jaké je to slyšet své jednání popsané tímto způsobem? Odpovídá to tomu, jak o sobě rád přemýšlíte?“

„Kdo si myslíte, že vás představil tomuto způsobu jednání?“

„Váš otec a strýcové bezpochyby tento způsob bytí nevymysleli. Kde si myslíte, že se ho mohli naučit?“

„Marto, všimla jsem si, že všechny tyto příklady jsou o mužích. Myslíte si, že je to náhoda?“

„Myslíte si, že je to způsob jednání pouze vůči ženám, nebo to vidíte i s dětmi?“

„Jak byste tento způsob jednání nazvali?“

„Briane, jaké si myslíte, že by to mohlo být pro ženu nebo dítě, které zažívá tento druh přehlížení?“

„Je toto to, co byste chtěl, aby ženy a děti od vás zažívaly? Proč ne? Jak byste chtěl, aby vás zažívaly?“

„Už jste řekla, Marto, že toto přehlížení vám brání chtít se socializovat s Brianem. Jsou i jiné způsoby, jak to ovlivňuje váš vztah?“

„Je toto to, co chcete pro váš vztah? Co byste preferovali?“

„Mluvili jsme o linii naší kultury, ve které jsou ženy a děti neviditelné nebo jsou považovány za majetek. Je jasné, Briane, že toto neodpovídá vašemu myšlení, ačkoli jste byl vtažen do některých způsobů jednání, které s tím souvisejí. Jaké jméno byste dal způsobům jednání, které preferujete?“

„Marto, myslíte si, že i vy jste byla vtažena do některých jednání, která souvisejí s těmito myšlenkami?“

„Jak byste je pojmenovala?“

„Jaké to pro vás bylo?“

„Jaké to bylo pro vztah, myslíte? Jak byste preferovala, aby váš vztah byl?“

Protože si myslíme, že „já“, „identita“, „osoba“ a podobné jsou zkušenosti, které se vynořují a vždy se mění ve vztahu, nevíme přesně, které „já“ bude odpovídat, když požádáme člověka, aby učinil rozlišení nebo zhodnotil účinek nějakého jednání. Abychom to učinili transparentním, mohli bychom se zeptat: „Je to problém, který mluví?“ nebo „Čí hodnoty vás vedou, když to říkáte – hodnoty gay kultury nebo [většinové] heterosexuální kultury nebo něčeho jiného?“

V odhalování diskurzů, které vytvářejí a udržují problémy, se páry mohou oddělit od způsobů bytí, které jsou těmito diskurzy podporovány, a identifikovat a rozpoznat preferované vnímání, postoje a jednání. Velmi nás zajímá slyšet příběhy vztahů a událostí, které pomáhají lidem mít pocit volby, aktérství, účelu a úspěchu v jejich životech, jak jako jednotlivcům, tak jako partnerům v páru.

Stanovování cílů

Zatímco příběhy se rozvíjejí a mohou jít mnoha směry, cíl ukazuje jedním konkrétním směrem. Našim obecným účelem v terapii je pomáhat lidem žít, moment za momentem, volbu za volbou, životní příběhy, které činí jejich světy

232

uspokojivějšími. Více se zajímáme o otevírání možností než o jejich uzavírání. To nás činí obezřetnými vůči „stanovování cílů“, jak je obvykle definováno a praktikováno. Narativní metafora nás vede k přemýšlení o možnostech, které se rozvíjejí v žití příběhu, spíše než o cílech, které jsou obvykle stanoveny předem a sledovány jednomyslně. Místo cílů máme tendenci mluvit o „projektech“ nebo „směrech v životě“.

Proces identifikování projektů je tekutý, mění se, jak jsou činěna nová rozlišení a jak se rozvíjejí alternativní příběhy. Problémy lze chápat jako zápletky a projekty jako protizápletky. Stejně jako partneři v páru mohou pojmenovat různé problémy, nemusí mít stejný projekt. Mohou pojmenovat společné projekty pro vztah, pustit se do individuálních projektů pro sebe, nebo obojí.

Procesní a technické aspekty párové terapie

Naslouchání

Když se setkáváme s lidmi poprvé, chceme porozumět významu jejich příběhů pro ně. To znamená otočit se zády k „expertním“ filtrům: nenaslouchat hlavním stížnostem; „nesbírat“ – pro nás jako experty podstatné – kousky diagnostických informací rozptýlené v jejich příbězích; neslyšet jejich příběhy jako matice, v nichž jsou zabudované zdroje; nenaslouchat povrchovým náznakům o tom, co je „skutečný“ hlavní problém; a neporovnávat já, která lidé zobrazují ve svých příbězích, s normativními standardy. Chceme naslouchat jejich příběhům jako příběhům a chceme být pozorní a responzivní k jejich zamýšlenému významu ve vyprávění příběhu.

Na začátku se ptáme na neproblematické aspekty života každého partnera a vztahu. Zajímáme se o poznání členů páru jako lidí a o zajištění toho, aby problém nás neoklamal k záměně „jich“ za „to“. Pokud lidé netrvají na rychlém přesunu k mluvení o problémech, strávíme chvíli nasloucháním příběhům o jejich preferencích a potěšeních. V určitém bodě tohoto procesu lidé obvykle spontánně začnou vyprávět problémově zabarvené příběhy. Pokud ne, můžeme se příměji zeptat na jejich problémy.

Když nasloucháme jejich příběhům, snažíme se vžít do jejich situace. Nepředpokládáme, že rozumíme významu, který jejich zkušenost pro ně má. Nasloucháme a ptáme se. Chceme se spojit s jejich zkušeností, abychom mohli porozumět specifickým realitám, které utvářejí a jsou utvářeny jejich osobními narativy. Tento druh porozumění vyžaduje, abychom naslouchali se zaměřenou pozorností, trpělivostí a zvědavostí při budování vztahu vzájemného respektu a důvěry.

Dekonstruktivní naslouchání

Když nasloucháme „dekonstruktivně“ příběhům lidí, naše naslouchání je vedeno přesvědčením, že tyto příběhy mají mnoho možných významů. Význam, který vytváříme my jako posluchači, je nevyhnutelně odlišný od významu, který zamýšlel mluvčí. Snažíme se využít toho tím, že oceňujeme mezery, které si všimneme v našem porozumění, a žádáme lidi o doplnění detailů, nebo nasloucháním nejednoznačnostem ve významu a následným ptaním se lidí na tyto nejednoznačnosti.

Když lidé vyprávějí své příběhy, hledáme příležitosti k reflektování našeho pocitu z toho, co říkají, a k ptaní se, zda význam, který vytváříme, odpovídá jejich zamýšlenému významu. I když se snažíme porozumět realitám lidí z něčeho velmi blízkého jejich úhlu pohledu, jejich reality se začínají měnit, alespoň trochu, když rozšiřují svůj narativ v reakci na naše reflexe a otázky. Naše samotná přítomnost činí jejich svět odlišným. V průběhu tohoto procesu nasloucháme s přemýšlivostí o tom, jaké nové konstrukce se vynořují. Přemýšlíme nahlas, zda jsou užitečné nebo žádoucí. V reakci na naši žádost o detaily nebo vyjasnění by člověk mohl říct: „Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“ Pak bychom chtěli vědět, jaký rozdíl dělá přemýšlet o tom „tímto způsobem“. Snažíme se spolu-vytvářet proces, ve kterém lidé zažívají volbu spíše než „usazené jistoty“ (Bruner, 1986) ohledně realit, které obývají.

Dekonstruktivní dotazování

Věříme, že jako terapeuti máme zodpovědnost pěstovat povědomí o dominantních (a dominujících) příbězích v naší společnosti a rozvíjet způsoby, jak společně zkoumat účinky těchto příběhů, když vnímáme jejich působení v životech a vztazích lidí, kteří s námi konzultují. To znamená, že mnoho otázek, které klademe, má dekonstruktivní záměr. White (1991) definuje „dekonstrukci“ aktivně a politicky:

Podle mé poměrně volné definice se dekonstrukce týká postupů, které podvracejí samozřejmé reality a praktiky: ty takzvané „pravdy“, které jsou odděleny od podmínek

233

a kontextu jejich produkce; ty odtělesněné způsoby mluvení, které skrývají své předsudky a předpojatosti; a ty známé praktiky vlastního já a vztahu, které zotročují životy lidí.“ (s. 27)

Lékařský model a další diskurzy moderní moci mohou vést lidi k vnímání sebe sama jako „poslušných těl“ (Foucault, 1977), podřízených vědění a postupům, ve kterých nemají aktivní hlas. Podmaňující příběhy o genderu, rase, třídě, věku, sexuální orientaci a náboženství (abychom jmenovali jen některé) jsou v naší kultuře tak rozšířené a zakořeněné, že se do nich můžeme chytit, aniž bychom si to uvědomili. Naopak, příběhy o potenciálně smysluplných událostech mohou být utopeny nebo zanedbány jen proto, že vypráví o životě na okrajích společnosti.

Jak nám připomněla Rachel Hare-Mustin (1994, s, 22), „Pokud si terapeut a rodina nejsou vědomi marginalizovaných diskurzů, jako jsou ty spojené s členy podřízených genderových, rasových a třídních skupin, tyto diskurzy zůstávají mimo zrcadlovou místnost.“ Jako terapeuti musíme neustále reflektovat diskurzy, které utvářejí naše vnímání toho, co je možné, jak pro nás samotné, tak pro lidi, se kterými pracujeme. Taková reflexe nás staví do pozice klást dekonstruktivní otázky – otázky, jejichž cílem je zkoumat problémy do detailu a odhalovat diskurzy, které je podporují, stejně jako otázky, které by mohly tyto diskurzy podkopat.

Náš jazyk („diskurzy“, „dekonstruktivní otázky“) může způsobit, že celý tento proces zní těžkopádně a složitě. V praxi se snažíme si to všechno nechat pro sebe. Klademe malé otázky, které zvou lidi, jeden malý krok za druhým, aby ve svém vlastním jazyce a metaforách reflektovali samozřejmé, nezpochybňované hodnoty, přesvědčení a zvyky, které utvářejí jejich každodenní zkušenost, a aby zhodnotili, zda jim tyto způsoby života vyhovují. Snažíme se používat jejich jazyk, jak postupujeme, spíše než očekávat, že se naučí náš.

Externalizační rozhovory [orig. conversations]

White (1988; viz také Epston, 1993) představil myšlenku, že člověk není problém; problém je problém. Narativní praxe „externalizace“ uvádí tuto myšlenku do akce. Už jen naslouchání s přesvědčením, že problémy jsou oddělené od lidí, má mocný dekonstruktivní účinek. Vede nás k interakci jinak, než kdybychom viděli lidi jako vnitřně problematické. Vytváří jiný přijímající kontext pro příběhy lidí, v němž se jejich příběhy téměř vždy stávají méně omezujícími. Když nasloucháme příběhům lidí, nasloucháme způsobům, jakými odkazují na problémy ve svých životech. Pokud slyšíme názvy jako „strach“ nebo „vybuchování“, orientujeme se na tyto věci jako na entity nebo procesy, které jsou externí vůči lidem a problematicky na ně působí. Pokud neslyšíme názvy problémů, můžeme se příměji zeptat, aby je lidé pojmenovali. Mohli bychom říct: „Když říkáte, že něco přichází mezi vás v těch momentech, jak byste nazvali to něco?“ Přispíváme k dekonstrukci problémových identit objektivizací problémů. Například pokud někdo řekne: „Můj partner je zlý,“ mohli bychom se zeptat, zda zlost zabarvuje jejich konverzace.

Můžeme lokalizovat problémy v diskurzech kladením „externalizujících otázek“ o kontextuálních vlivech na problém. Co problém „živí“? Co ho „vyhladovuje“? Co slibuje? Kdo z něj má prospěch? V jakých prostředích by mohl být problematický postoj užitečný? Které skupiny lidí by hrdě obhajovaly problém? Které skupiny lidí by byly proti němu a jeho záměrům? Otázky jako tyto zvou lidi ke zvážení, jak celý kontext jejich životů ovlivňuje problém a naopak.

Zjistili jsme, že je obzvláště užitečné říct něco jako „Nemyslím si, že jste tento způsob myšlení vynalezli“ jako cestu k tomu, aby lidé udrželi diskurzy podporující problémy externalizované a mohli porovnat účinky diskurzů s tím, čeho si ve svých životech cení. Jak jsou problémy externalizovány, stává se zřejmým, že spíše než být problémem, osoba nebo pár má vztah s problémem. Členové páru mají příležitost popisovat své vztahy s problémy různými způsoby. Jedním důsledkem externalizujícího rozhovoru je, že se stává jasným, že oba partneři mají vztahy s problémy, které pojmenují.

V externalizačních rozhovorech se zvláště zajímáme o slyšení popisů účinků problémů. Ptáme se na účinky problému na oba členy páru – na jejich životy a jejich vztahy. To pomáhá udržet identitu problému oddělenou od obou partnerů. Mobilizuje to členy páru, aby se spojili v odporu vůči účinkům problému. To je obzvláště užitečné, když problém je držel od sebe.

I když se zajímáme o účinky

234

problémů na oba členy páru, nejsme vedeni myšlenkami reciprocity. Mnoho diskurzů podporuje mocenské nerovnosti ve vztazích. Když jsou tyto odhaleny, ačkoli se zajímáme o účinky na oba členy páru, pracujeme více s členem privilegovaným diskurzem, protože má větší odpovědnost dělat změny a být zodpovědný.

Pojmenování problému a projektu

Pojmenování problému může otevřít cestu k jeho zkoumání a odlišnému přemýšlení o něm. Proces pojmenování může být poetický a podmanivý. Nedávno jsme viděli mladý smíšený pár. Muž popsal problém jako probouzení se uprostřed noci s pistolí u hlavy. Když jsme ho požádali, aby pojmenoval problém (který nazval „záchvaty úzkosti“), pojmenoval ho „zloděj“, protože se snažil ukrást jeho spánek. Jeho partnerka, která do té doby byla pohrdavá vůči strachu a potížím se spánkem, se mohla snadno vztáhnout k hrůze z vloupání v temnotě noci. Začala oceňovat partnerovu odvahu v tom, že čelil problému sám. Navrhla, aby ji vzbudil, aby mu mohla pomoci.

Když žádáme lidi, aby zhodnotili svůj vztah k problémům, často nám říkají, co by ve svých životech preferovali místo problémů. Nasloucháme slovům v popisech lidí, která by mohla sloužit jako dobrá jména pro jejich preferované směry. Klademe otázky, které je zvou k identifikaci směrů a jejich pojmenování jako projektů. Tyto otázky mohou být docela přímé. Například řekněme, že pár pojmenoval „obviňování“ jako problém a že skrze odpovídání na naše dekonstruktivní otázky si partneři uvědomili, že žijí pod vlivem myšlenky, že každý partner v páru by měl intuitivně „vědět“, co ten druhý chce. Při odpovídání na další otázky popsali, jak tato myšlenka živí obviňování a způsobuje, že oba cítí, že něco je špatně se vztahem.

V tomto rozhovoru vyprávějí o incidentu, kdy se mohli chytit do obviňování, ale nestalo se to. Julie vypráví, jak dokončila velký projekt v práci, dala Fran vědět, že je konečně hotový, a popsala způsob, jakým by to chtěla oslavit. Fran nezařídila večeři, kterou by Julie chtěla ten večer, a dokonce nepřišla domů až do pozdního večera. V minulosti by „obviňování“ přesvědčilo Julii, že Fran na vztahu skutečně nezáleží. Tentokrát byla Julie schopna uniknout „obviňování“, zeptat se na Franinu perspektivu a věřit její odpovědi.

V takovém případě bychom se mohli Julie zeptat, zda ptaní se na Franinu perspektivu místo předpokládání, že ji zná, odráželo preferovaný směr v životě – takový, který by jí obviňování mohlo zabránit vidět. Pokud by Julie souhlasila, mohli bychom se zeptat, zda tento směr reprezentoval projekt, o který se pár zajímá. Pokud by se partneři zajímali, mohli bychom se zeptat, jaké jméno by projektu dali.

Někdy partneři sdílejí stejné problémy a projekty. Někdy se problém a/nebo projekt týká jednoho partnera, ale ne druhého. I když partneři nepopisují nebo nezažívají stejné problémy a projekty, svědectví příběhům jeden druhého a slyšení problémů a projektů, které je utvářejí, může vést k novým porozuměním a volbám.

Když lidé pojmenovávají problémy a projekty, děláme si o nich záznamy. Explicitní a přímá diskuse o projektech a jak kontrastují s problémy může být vitální součástí terapie. Taková diskuse přináší na světlo a zhušťuje protizápletky k problematickým příběhům. Zvyšuje význam, který je dáván zkušenostem, které „příběhujeme“ v terapii. Bez identifikované protizápletky mohou zkušenosti, které leží mimo problémový příběh, zůstat nepovšimnuty nebo se zdát triviální. S pomocí protizápletky mohou lidé vnímat tvar a význam ve svých neproblematických zkušenostech. Například jakmile se partneři v páru shodnou na „naslouchání více s našimi nadějemi a méně s našimi strachy“ jako na sdíleném projektu, každý rozhovor, který mají, může být zasazen do narativu o tom, jak naděje a strachy ovlivňují jejich naslouchání. Dokud není takový projekt explicitně diskutován a dohodnut, rozhovorům by mohl být dán mnoho různých významů nebo žádný význam vůbec.

Udržujeme projekty přítomné v terapii prostřednictvím krátkých jmen nebo frází jako „rostoucí intimita“, „mít hlas“ nebo „postavení se proti násilí“. Hledáme osobní, evokativní a poetická jména pro problémy a projekty (Epston, 2000). Tato jména se často mění, jak terapie postupuje, a je úkolem terapeuta držet krok se změnami páru v jazyce a konceptualizaci. V průběhu terapie klademe otázky, které zvou lidi k utvářením jejich vnímání, myšlenek, pocitů a jednání do příběhů podle zápletek a protizápletek, které identifikují jako smysluplné pro své životy.

Jedinečné výsledky

„Jedinečný výsledek“ je jakákoli událost, která by nebyla předpovídána dějovou linií problematického příběhu. Může to být plán, jednání, pocit, prohlášení,

235

touha, sen, myšlenka, přesvědčení, schopnost nebo závazek (Morgan, 2000). Jedinečný výsledek může být výjimkou z problému, ale jedinečné výsledky lze identifikovat i v době, kdy problém stále působí. touha, sen, myšlenka, přesvědčení, schopnost nebo závazek (Morgan, 2000). Jedinečný výsledek může být výjimkou z problému, ale jedinečné výsledky lze identifikovat i v době, kdy problém stále přetrvává. Například novomanželský pár nás vyhledal, protože Marla zjistila, že Peter jí až po líbánkách přiznal, že je hluboce zadlužený. Problém pojmenovali jako nedůvěru a hovořili jsme o mnoha způsobech, jakými nedůvěra vstoupila mezi ně. Jedním z jejích důsledků bylo, že ačkoli pár plánoval mít dítě co nejdříve, nedůvěra tento plán pozastavila. Při druhém setkání Marla i Peter uvedli, že nedůvěra stále plně přetrvává, ale další konverzace odhalila, že se rozhodli pokračovat a pokusit se o miminko. Toto byl jedinečný výsledek, který otevřel konverzaci vizi šťastné budoucnosti, přestože nedůvěra dominovala přítomnosti. Jedinečné výsledky představují otevření, která lze prostřednictvím otázek a reflektivní diskuse rozvinout do alternativních příběhů.

Někdy páry nabízejí jedinečné výsledky zcela přímo. Například někdo při popisování problému může říci: „Není to vždy takové. Někdy…“ a pokračuje popisem jedinečného výsledku. Není neobvyklé, že jak terapie postupuje a členové páru se zapojují do procesu přepisování příběhu, šetří si nové, jedinečné výsledky, aby je sdělili svému terapeutovi. Jindy jsou jedinečné výsledky natolik pohřbeny v popisech problematických příběhů lidí, že je nutné velmi pozorně naslouchat, abychom je zachytili. Například když jeden z partnerů řekne: „Bylo by to v pořádku, kdyby on neudělal…“ a poté pokračuje vyprávěním problematického příběhu, pokud pozorně nasloucháme, můžeme být zvědaví na část „Bylo by to v pořádku“, stejně jako bychom byli zvědaví na odpovědi na přímé otázky o jedinečných výsledcích.

Někdy si můžeme všimnout událostí, které bychom vzhledem k problematickému příběhu nepředpokládali: Partneři, kteří věří, že mají komunikační potíže, mohou výmluvně a jasně popsat problém způsobem, který vyhovuje oběma, nebo jeden partner může přijít včas na terapii, aby se setkal s druhým, i když problematický příběh je o nezodpovědnosti.

Nejčastěji, když nasloucháme dekonstruktivně a ptáme se párů na účinky problémů na jejich životy a vztahy, začínáme získávat náhled na události, které leží mimo problémový příběh. Pokud neslyšíme o činech, které vypovídají o neproblematických záměrech, závazcích nebo hodnotách, přímo se ptáme na jejich existenci. Když pracujeme s externalizovaným problémem, přímočarým způsobem hledání jedinečného výsledku je ptát se na vliv jednoho nebo obou partnerů na život problému; to znamená, že klademe otázky jako „Nastala někdy situace, kdy se [problém] snažil získat navrch, ale vy jste dokázali odolat jeho vlivu?“ nebo „Dokázali jste někdy uniknout [problému] alespoň na pár minut?“ nebo „Je tento problém s vámi vždy přítomen?“ Když otázky tohoto druhu následují po podrobném zkoumání účinků problému na osobu nebo pár, lidé nám téměř vždy mohou vyprávět příběh o době, kdy se dokázali vyhnout vlivu problému.

Nepřítomné, ale implicitní [The Absent but Implicit]

Michael White (2000) popisuje, jak může být užitečné naslouchat záměrům, hodnotám, nadějím, závazkům a podobně, které jsou „nepřítomné, ale implicitní“ v narativech lidí. Opírá se o spisy Batesona (1980) a Derridy (1978), které ilustrují, jak vytváříme rozlišení porovnáváním jedné zkušenosti s druhou. Žádná zkušenost nemá pevný význam, který existuje nezávisle na jiných zkušenostech. Vytváříme význam prostřednictvím operací, ve kterých říkáme (nebo myslíme či vnímáme): „Toto je odlišné od…“ Pokud pozorně nasloucháme pomocí toho, co White nazval „dvojité naslouchání“, můžeme slyšet implikace pozadí, od kterého se naše současná zkušenost liší. Tyto „implikované“ zkušenosti pozadí jsou bohatými zdroji alternativních příběhů (Carey, Walther, & Russell, 2009; Freedman, 2012). Například pokud člověk prožívá v popředí frustraci, musí mít na pozadí účely, hodnoty nebo přesvědčení, kterých není dosahováno. Pokud člověk zažívá zoufalství, musí mít naděje, sny nebo vize budoucnosti, které se zdají nepravděpodobné k naplnění. Pokud člověk zažívá nespravedlnost, musí mít představu spravedlivého světa (White, 2003). Abychom zahájili konverzaci o nepřítomném, ale implicitním, jednoduše nehledáme opak problému. Místo toho předpokládáme, že existuje kontrastní zkušenost, která nemusí být zřejmá, ale je takovou, na kterou se můžeme ptát. Z toho vyplývá, že pokud člověk dlouze hovoří o frustraci, můžeme klást otázky, které ho zvou k tomu, aby si všiml účelů, hodnot a přesvědčení, které jsou frustrovány, a tak dále. Když slyšíme problematické příběhy, nasloucháme těmto druhům implikací.

Například Gregory a Tom byli ve vztahu, který popisovali jako velmi konfliktní, po dobu asi jednoho roku. Přišli na terapii,

236

aby se rozhodli, zda spolu zůstanou. V rané terapeutické konverzaci Gregory tvrdil, že by Tom měl odejít ze svého zaměstnání jako poradce pro chemické závislosti. Gregory popisoval náročné pracovní požadavky, dlouhou pracovní dobu a nízký plat a opakovaně říkal: „Myslím, že by měl odejít.“ Tom vypadal velmi rozrušeně, když hovořil o důležitosti práce, kterou dělal, a o pohrdání, které k ní Gregory choval.

Přemýšlejíce o nepřítomném, ale implicitním, a užívajíce dvojitého naslouchání, zajímalo nás, s jakým druhem zkušenosti mohl Gregory porovnávat svou zkušenost s Tomovou prací. Zeptali jsme se: „Proč je důležité říkat to před Tomem?“

Gregory byl překvapen, že jeho odpověď nebyla zřejmá. „Chci jen, aby byl šťastný,“ řekl. „Když je pryč od veškerého pracovního tlaku a těch bláznivých lidí – když jsme pryč na dovolené nebo máme jen dlouhý víkend – je šťastný. Jen to chci. Když je šťastný, není tolik hádek.“

Tom Gregoryho žádost, aby odešel ze své práce, slyšel mnohokrát. Nevnímal ji jako prosbu o jeho štěstí, ale jako útok na svou identitu. Byl ohromený, když slyšel, co bylo nepřítomné, ale implicitní v Gregoryho návrhu, aby odešel ze své práce.

Tento obrat v konverzaci vytvořil způsob, jak začít zkoumat, co štěstí znamenalo pro Toma i Gregoryho, a slyšet příběhy o tom, jak ho zažívali jako pár. Tyto příběhy změnily tón konverzace a nabídly naději. Měli jsme novou platformu, ze které jsme mohli slyšet preferované příběhy a uvažovat o problémech, stejně jako rozšířené porozumění tomu, co by mohlo být možné a preferované ve vztahu.

Rozvíjení příběhů z jedinečných výsledků a nepřítomného, ale implicitního

Když najdeme možný jedinečný výsledek, který se zdá relevantní a zajímavý pro jednoho nebo oba partnery, klademe otázky, které pár zvou k tomu, aby jej rozvinul do alternativního příběhu. V tomto procesu nemáme žádný pevný vzorec, ale máme na paměti, že příběhy zahrnují události organizované zápletkou v průběhu času ve specifických prostředích a že obvykle zahrnují více než jednu osobu. Významnou součástí důvodu, proč nové příběhy způsobují rozdíl v životech lidí, je, že když je vyprávějí jiným lidem, dochází k realizaci významu. Když lidé vyprávějí své příběhy, ostatní přítomní jim naslouchají jako svědci. Vyprávění, svědectví a přeříkávání v prostoru terapie tvoří určitý rituál – takový, v němž mohou být nové významy předváděny, diskutovány a přiváděny k životu. Tento proces usnadňujeme kladením otázek, které rozvíjejí zkušenostně živý příběh bohatý na detaily (Freedman & Combs, 1993).

White (White & Epston, 1990), následující Brunera (1986), hovoří o „duálních krajinách“ jednání [činů] a vědomí (nebo v jeho novější práci, identity). Navrhuje, že příběhy tvořící životy lidí se rozvíjejí v obou těchto krajinách a že pro terapeuty může být užitečné dotazovat se na obě. Podívejme se nejprve na krajinu jednání.

Krajina jednání zahrnuje detaily v různých modalitách zahrnující více postav nebo úhlů pohledu v konkrétní scéně nebo prostředí. Zahrnuje také samotné jednání. Co se stalo, v jakém pořadí, zahrnující které postavy?

Vezměme si velmi jednoduchý příklad Jacka a Lisy, kteří na počátečním terapeutickém setkání říkají, že jejich vztah se roky zhoršuje a že je to poprvé, co vyhledali terapii. Mohli bychom se ptát, zda samotné rozhodnutí a následné přijití na terapii není jedinečným výsledkem. Toto jsou některé otázky, které bychom mohli položit:

„Kdo vlastně navrhl, abyste přišli na terapii?“

„Jaký byl výraz na Jackově tváři, když jste to navrhla? Změnil se ten výraz, jak jste o tom více mluvili?“

„Jacku, co jste si myslel, když Lisa poprvé udělala ten návrh? Jak se to pro vás změnilo, když jste o tom mluvili?“

„Byly mezi vámi dvěma nějaké konverzace nebo interakce, které vás přiměly to nadnést, Liso? Bylo to něco, co Jack řekl?“

„Jacku, pamatujete si to? Co jste si myslel, že vás přimělo to říct?“

„Kdo by měl největší radost, že jste udělali tento krok? Co by o tom řekli?“

V krajině jednání [činů] nás zajímá přinést na světlo „agentivní já“ [činné já; jednající já; agentive self] každé osoby; to znamená, že klademe otázky s cílem posílit ty aspekty vznikajícího příběhu, které podporují „osobní agency“ (Adams-Westcott, Dafforn, & Sterne, 1993). Samotný akt přepisování příběhu vyžaduje a demonstruje osobní agency, a většina lidí to v této práci zažívá. Jedním ze způsobů, jak činíme osobní agency [osobní působnost, os. aktérství; personal agency] zjevnou, je ptát se různými způsoby, jak lidé dosáhli toho, čeho dosáhli. V předchozím příkladu bychom mohli položit následující otázky pro tento účel:

237

„Vzhledem k beznaději, kterou jste popsala, Liso, na co jste se spoléhala při rozhodování něco s tím udělat?“

„Připravovala jste se nějak na to, abyste udělala tento krok? Co zahrnovalo tuto přípravu?“

„Jacku, myslíte si, že Lisa věděla, že budete ochotný přijít? Jak jste se dostal přes beznaděj a souhlasil s něčím tak nezvyklým?“

Přemýšlíme o tvaru příběhu, jak vychází najevo: Co se stalo před jedinečným výsledkem? Jak hladce se věci odvíjely? Byly tam nějaké falešné starty? K čemu tato událost vedla? V tomto ohledu nás obzvláště zajímá vědět, zda existuje bod obratu – místo, kde se příběh mění v preferovaném směru. Ačkoli „bod obratu“ není vhodnou metaforou pro každého v každé situaci, když se hodí, odlišuje významnou událost, kterou můžeme zasadit do časové osy. Věříme, že je užitečné zaměřit zvláštní pozornost na tento druh události, vynést na světlo ještě více tvarů a detailů, možná dokonce zacházet s ní jako s příběhem uvnitř příběhu.

Nezáleží na tom, jak živý je příběh v krajině jednání, pokud má mít význam, musí být také rozvinut v krajině identity. „Krajinou identity“ označujeme to imaginární území, v němž lidé vymezují významy, touhy, záměry, přesvědčení, závazky, motivace, hodnoty a podobně, které se vztahují k jejich zkušenosti v krajině jednání. Jinými slovy, v krajině identity lidé reflektují důsledky zkušeností vyprávěných v krajině jednání.

Pro prozkoumání krajiny identity my (Freedman & Combs, 1993) klademe „otázky významu“, což jsou otázky, které zvou lidi, aby odstoupili od krajiny jednání a reflektovali přání, motivace, hodnoty, přesvědčení, ponaučení, důsledky a tak dále, které vedou k jednáním, o nichž vyprávěli, a plynou z nich. Například se můžeme ptát:

„Co si myslíte, že to vypovídá o vašem vztahu, že jste souhlasili s tím přijít společně na terapii?“

„Je pro způsob, jakým vy dva děláte věci, charakteristické mít tajnou naději tváří v tvář beznaději?“

Při spoluautorství příběhů se pohybujeme mezi krajinou jednání [činů] a krajinou identity, propletajíce obě dohromady, znovu a znovu.

Jedinečné výsledky jsou obvykle vyjádřeny jako události, takže na ně reagujeme nejprve otázkami v krajině jednání, poté otázkami v krajině identity. Nepřítomné, ale implicitní se obvykle týká něčeho, čemu někdo přikládá hodnotu, což není přímo vyjádřeno, takže naše dotazování začínáme v krajině identity. To může být obzvláště užitečné v terapii s párem, jehož vztah je charakterizován konfliktem, protože to mění tón terapie, například z hněvu na ocenění (Freedman, 2012).

S jedním párem, v raném zkoumání problému, si Michelle trpce stěžovala na Ronovo zaujetí knihou, kterou psal. Řekla, že byla degradována na roli kuchařky a služky v jejich vztahu, protože on trávil většinu času ve své pracovně výzkumem. Když jsme řekli: „Dostáváme představu, že vám možná něco chybí, je to tak?“ Michelle zamumlala: „Jo, asi.“ Když jsme vytrvale pokládali otázku, zda možná proti něčemu protestuje nebo v něco doufá, když o tom mluví, řekla: „V našem vztahu byla blízkost, která byla zvláštní, a myslím, že ji ztrácíme. Ron mi říká, že ho nepodporuji. Cítím se ignorována. Co se stalo s tou blízkostí?“ S touto odpovědí jsme měli pozvání prozkoumat krajinu identity a slyšet o důležitosti blízkosti pro Michelle a o rozdílu, který to udělalo v jejím životě. Protože jsme měli pocit z Ronových neverbálních reakcí, že to je důležité i pro něj, pozvali jsme ho také, aby odpověděl na otázky v krajině identity o významu a přínosu blízkosti pro jejich vztah. Potom jsme položili otázky v krajině jednání, abychom slyšeli zkušenosti, které Michelle a Ron měli jako pár a samostatně, které se týkaly blízkosti.

Když jsme schopni použít nepřítomné, ale implicitní k přesunu do konverzace o hodnotách, které členové páru sdílejí, často to vede k naději a odhodlání ztělesnit tyto hodnoty ve svém vztahu. Pokud i po těchto typech konverzací a závazků jsou členové páru opět zachyceni problémem, zjistili jsme, že to často souvisí s přitažlivostí diskurzů. Když se to stane, zjistili jsme, že členové páru jsou často přístupní dekonstruktivním konverzacím. Cítili přitažlivost diskurzu způsoby, které zasahují do toho, čemu přikládají hodnotu, takže otázky o fungování diskurzu a způsobech reakce na něj jsou vítány.

Například poté, co Michelle a Ron po několik týdnů ztělesňovali svou znovu objevenou blízkost, Michelle se opět ocitla

238

sama večer v kuchyni, zatímco Ron pracoval na počítači ve své pracovně. Kladli jsme otázky, které odhalily tlak, který Ron pociťoval v práci, a jeho obavy, že pokud nepublikuje více, nebude mu udělena definitivní pozice, což by pár donutilo znovu se stěhovat. Když jsme o tom mluvili, zjistili jsme, že to nebyly jen obavy, které měl Ron ohledně práce, které ho znepokojovaly. Také pociťoval tlak být lepším partnerem a hněv kvůli nedostatku pochopení ze strany Michelle.

Když Michelle byla svědkem toho, co Ron řekl, porozuměla Ronovým hodinám v jeho pracovně jiným způsobem. Ke konci naší konverzace mluvili o způsobech, jak uniknout jak představám o úspěchu z akademického prostředí, tak omezeným představám o blízkosti, které pocházejí z přílišného zaměření na množství času, který pár tráví soustředěním se pouze na sebe navzájem. Zvažovali způsoby vyjadřování blízkosti, které zahrnují společná rozhodnutí o profesních volbách a vzájemnou podporu aktivit, které jsou smysluplné pro druhého.

Čas: Vytváření „historie přítomnosti“ a rozšíření příběhu do budoucnosti

Jakmile jsme identifikovali preferovanou událost a rozvinuli trochu její příběh a významy, chceme propojit tuto událost s dalšími preferovanými událostmi v čase tak, aby jejich významy přetrvaly a aby události a jejich významy mohly posílit narativ člověka nebo páru preferovanými způsoby. Proto, jakmile je preferovaná událost identifikována a převedena do příběhu, klademe otázky, které ji propojí s jinými minulými událostmi a rozvinou příběh těchto událostí. Zde jsou některé příklady otázek, které by mohly takové události identifikovat:

„Když se zamyslíte zpětně, jaké události, na nichž byste mohli stavět, odrážejí jiné časy, kdy jste mohli být odtrženi, ale vy jste se sešli jako pár?“

„Kdybychom udělali rozhovor s přáteli, kteří vás znají po celou dobu vašeho vztahu, kdo z nich by mohl předpovědět, že vy dva byste byli schopni tohoto dosáhnout? Jaké vzpomínky by s námi mohli sdílet, které by je vedly k této předpovědi?“

Můžeme se také zeptat, jak nově vznikající příběh ovlivňuje představy člověka o budoucnosti. Jak partneři osvobozují stále více své minulosti od sevření příběhů dominovaných problémem, jsou schopni si představit, očekávat a plánovat směrem k budoucnostem, které se jim pro jejich vztah líbí více. Mohli bychom se zeptat:

„Právě jsme hovořili o úspěchu a několika událostech v minulosti, které připravily cestu pro tento úspěch. Pokud budete o těchto událostech uvažovat jako o vytváření určitého směru ve vašich životech, co si myslíte, že bude dalším krokem?“

„Dozvěděli jste se o sobě některé věci, které změnily váš pohled na sebe navzájem a na vztah. Pokud si tento nový pohled uchováte ve svých srdcích, jak si myslíte, že by budoucnost mohla být jiná?“

Svědectví a pozicování

Často členové páru očekávají, že terapeut bude jednat jako soudce nebo učitel, a doufají, že se terapeut s nimi spojí nebo je povede k jinému jednání. Místo toho se snažíme zapojit lidi do vyprávění a přeříkávání preferovaných příběhů. Když jeden partner mluví, chceme pomoci druhému naslouchat a reflektovat. Doufáme, že když budou svědky příběhů jeden druhého, partneři nejen dospějí k novým porozuměním, ale také přispějí k příběhům toho druhého. Věříme, že když jsou oba členové ponořeni do preferovaných příběhů, jejich obtíže budou vypadat jinak.

Existuje rytmické střídání mezi vyprávěním příběhu a svědectvím o něm, které charakterizuje narativní práci. Stanovujeme strukturu na začátku naší práce s páry, která prochází většinou našich následných konverzací (Freedman, 2014). Žádáme jednoho člena vztahu, aby vyprávěl svůj příběh, zatímco druhý naslouchá z pozice svědka. Jakmile je příběh vyprávěn, žádáme partnera v pozici svědka, aby reflektoval to, co slyšel. Poté se vracíme k vypravěči původního příběhu a zveme ho, aby reflektoval partnerovy reflexe. Poté, co vypravěč reflektuje reflexe, zveme partnera, který byl původně v pozici svědka, aby nyní vyprávěl příběh ze své vlastní zkušenosti.

Tento proces zahajujeme navázáním očního kontaktu a mluvením především s jednou osobou, přičemž o druhé hovoříme ve třetí osobě a tím naznačujeme, že druhý by měl komentovat až poté, co jsme měli dostatek konverzace k vynesení a rozvinutí smysluplné části příběhu s první osobou. Někdy musíme být explicitnější a říci něco jako: „Rád bych s vámi, Rubene, chvíli mluvil, zatímco vy, Sarah, budete poslouchat. Po chvíli se obrátím na vás, Sarah, a zeptám se, jaké myšlenky vás napadaly, když jste Rubena poslouchala. Pak se vyměníme a vy, Rubene, budete v pozici posluchače, zatímco Sarah a já budeme mít konverzaci. Bylo by to v pořádku?“

239

Když žádáme jednoho partnera, aby byl svědkem příběhu druhého, doufáme, že svědek uslyší něco nového. Zjišťujeme, že někdy je důležité pečlivě promyslet postoj nebo pozici svědčící osoby (White, 2004). Například u určité osoby bychom mohli říci: „Byli byste ochotni, zatímco budu mluvit s Vernonem, naslouchat tak, jak byste naslouchali příteli? S přáteli někdy můžete odložit svůj vlastní úhel pohledu a naslouchat jen proto, abyste porozuměli. Bylo by to v pořádku?“

S jinou osobou nebo v jiném okamžiku terapie bychom mohli zvolit velmi odlišný jazyk. Mohli bychom říci: „Pamatujete si, jak jste naslouchali, když Vernon popisoval báseň, kterou napsala vaše dcera? Myslíte, že byste mohli naslouchat tímto způsobem, když teď mluví?“ Chceme pomoci lidem naslouchat z takového stanoviska, ve kterém mohou slyšet věci, které jsou nové a hodné ocenění v příbězích jejich partnera. Zvláště na začátku terapie, kdy je vliv zakořeněných problémů silný, to vyžaduje velkou péči. Pomáhá znát různé pozice, ze kterých můžeme lidi pozvat k naslouchání. Následující seznam není vyčerpávající, ale doufáme, že ilustruje některé pozice pro svědectví, které jsme shledali užitečnými:

• Požádejte osobu, aby si představila vybranou osobu nebo tým lidí po svém boku, kteří pomohou
• vytvořit a udržet pozici bezpečí (nebo klidu, nebo zvědavosti—cokoli by mohl být užitečný postoj).
• Požádejte osobu, aby identifikovala kontext (lekce meditace, sledování vystoupení svého dítěte, naslouchání inspirujícímu řečníkovi, koučování ceněného studenta), ve kterém používají dovednosti, schopnosti nebo vnímání, které by mohly být užitečné v tomto kontextu. Pozvěte osobu, aby naslouchala z tohoto představovaného kontextu.
• Použijte stanovisko verze sebe sama, která věnuje pozornost „tomu, co je důležité“, spíše než „být v právu“. Začněte tím, že budete mluvit se svědkem o nadějích, hodnotách a přáních pro vztah. Pozvěte svědka, aby si je držel blízko, když naslouchá tomu, co partner říká.
• Naslouchejte způsobem, jakým by mohl naslouchat přítel, mentor nebo vzor.
• Naslouchejte z hlediska „vztahu“.
• Společně vytvořte proti–hněvající se (nebo anti–zraňující, nebo anti–pesimistickou, atd.) pozici. Udělejte to tím, že pozvete osobu, aby vyprávěla příběhy, které ilustrují tuto anti-hněvnou pozici. Položte dostatek otázek, abyste pomohli osobě stát se zkušenostně zapojenou do anti-hněvné pozice a pojmenovat dovednosti a praktiky spojené s touto pozicí. Poté požádejte osobu, aby svědčila z tohoto místa.
• Pokud je v terapeutickém prostředí k dispozici, použijte jednostranné zrcadlo. Nechte jednoho partnera jít za zrcadlo, aby fyzicky vytvořil prostor pro oceňující, reflektivní naslouchání, zatímco děláte rozhovor s jejich partnerem na druhé straně.
• Použijte videozáznam nebo živé video v uzavřeném okruhu, takže partner sleduje video z odděleného místa. To může být zvláště užitečné, když je konflikt tak výrazný, že brání partnerům mít prostor k mluvení.

Poté, co první partner vyprávěl kousek příběhu a druhý naslouchal z vhodné pozice, zveme svědčícího partnera, aby dal hlas tomu, čeho byl svědkem. Mohli bychom položit obecné otázky, například „Jaké to bylo slyšet, co Brad říkal?“ nebo „Jaké myšlenky vás napadaly, když Linda mluvila?“ Nicméně často shledáváme užitečným klást otázky, které spíše než by nechávaly pole pro odpověď široce otevřené, konkrétněji zvou lidi k reakci na jedinečné výsledky a preferované směry:

„Byli jste překvapeni, když Raoul popsal, že si děláte čas, abyste dali ostatním najevo, že vám na nich záleží?“ „Co pro vás znamenalo slyšet Chantal říkat, jak důležitý je pro ni váš vztah?“ „Když Jason popisoval narozeninovou oslavu vaší dcery, zářili jste. Můžete nám říci něco o tom, co jste cítili, když jste tomu naslouchali?“

Pak vytváříme prostor pro původního vypravěče, aby reagoval na reflexe partnera, přičemž klademe otázky rozvíjející příběh, jak se zdá vhodné. Používáme tento formát k usnadnění nejen svědectví o verzích událostí každého partnera, ale také dekonstrukce problematických významů připisovaných těmto událostem.

Vztahová identita

V terapii, když partneři začínají popisovat problémy, není neobvyklé, že každý popisuje problém, jako by byl součástí identity toho druhého, a dává mu velmi stabilní popis, například „On je chladný a kritický člověk.“ Tento druh popisu a vnímání, na kterém je založen, podporuje obviňování, lítost, rozhořčení a beznaděj. Pokud můžeme

240

odolat vlivu diskurzů, které podporují esenciální identity, a místo toho přemýšlet o identitách jako o multinarativních a fluidních, jsme mnohem svobodnější všímat si různých zkušeností našich partnerů, našich vztahů a nás samých, a všímat si toho, co přispívá k těmto rozdílům.

Zacházíme s identitou jako s projektem (Combs & Freedman, 2016; Weingarten, 2013). To je odlišné od diskurzů populární psychologie, které častěji mluví o nalezení svého „pravého já“, jako by to byl již existující poklad, který jen čeká na to, aby byl vykopán. Tyto diskurzy nás zvou ke kategorizaci sebe sama na základě 10bodových kontrolních seznamů. Zaměřují se více na to, kdo jsme, než na to, kým se stáváme, a na to, kdo jsme jako jednotlivci, spíše než jako účastníci různých kolektivit. Je třeba bdělosti a podpory druhých, abychom odolali těmto diskurzům a přistupovali k identitě jako k projektu, který podnikáme v interakci s ostatními.

Dříve jsme popsali (Freedman & Combs, 2004) muže, který řekl toto o svém manželství, které právě skončilo: „Nevím, co se stalo. Oženil jsem se se svou baseballovou kartičkou a stejně to nefungovalo! Co víc jsem mohl udělat?“ Když jsme se zeptali, co myslí tou „baseballovou kartičkou“, řekl: „Víte. Baseballová kartička. Má obrázek a seznam faktů o hráči. Oženil jsem se se svou baseballovou kartičkou. Vypadala dokonale, její statistiky byly dokonalé, ale nějak jsme si nikdy neměli co říct.“ Možná je to extrémní příklad, ale ilustruje, jak spolu konspirujeme, abychom se k sobě chovali jako k pevným komoditám. V narativní terapii hledáme způsoby, jak dekonstruovat tento typ charakterizace a zveme lidi, aby zvážili, jak si navzájem mohou pomoci realizovat nové způsoby bytí – nové, vztahové identity, které se podílejí na nových možnostech.

Přemýšlení o identitě jako o něčem, co se vyvíjí ve vztahu, nás vedlo k tomu, abychom se s lidmi nahlas zamysleli nad tím, jaký rozdíl by to udělalo, kdyby místo otázky „Má můj partner tyto kvality?“ se ptali „Je ve vztahu prostor stát se osobou, kterou chci být?“ nebo „Líbím se sám [sama] sobě více, když trávím více času se svým partnerem?“

Toto byly velmi užitečné otázky. Při odpovídání na ně lidé často rozpoznají, že ačkoli mohou být s někým, kdo má všechny „kvality“, které hledají, nemají se příliš rádi, když jsou s touto osobou. Pracovali jsme také s páry, pro které změna zaměření z „Odpovídá tato osoba tomu, kým si myslím, že by můj partner měl být?“ na „Kým se mohu stát, když jsem s touto osobou, a líbí se mi to?“ přinesla radostné výsledky, které je báječné vidět. Tato změna zaměření často pomáhá lidem opustit myšlenku na změnu svých partnerů a místo toho pracovat na budování způsobů, jak si navzájem svědčit a oceňovat se, a zaměřit se na vztah, který vytvářejí, a být jeho svědkem.

Skupiny vnějších svědků

Kromě toho, že jeden partner reflektuje příběh druhého, může někdy reflektovat terapeut nebo může být zahrnuta skupina vnějších svědků. Termín „vnější svědek“ pochází ze spisů antropoložky Barbary Myerhoff (1986), která pracovala se skupinou starších Židů, kteří byli vysídleni ze svých východoevropských kořenů a nyní žili poměrně marginalizované životy v Kalifornii. O souboru nástěnných maleb, které namalovali v komunitním centru, a o průvodu, který zorganizovali, aby ukázali ceněné aspekty svých životů širší komunitě, řekla: „Veřejným inscenováním svých snů změnili svět, ve kterém žijí. … Zkušeně se starým Židům podařilo předat své sdělení vnějším pozorovatelům, svědkům, kteří poté zesílili a potvrdili jejich nároky“ (s. 284). Skupiny vnějších svědků v narativní terapii slouží analogické funkci: Vytvářejí prostředí, kde lidé mohou vyprávět své preferované příběhy skupině vnějších pozorovatelů, kteří poté zesilují a potvrzují příběhy, jimž jsou svědky.

Někdy, zejména jako součást výcviku nebo konzultací, jsou skupiny vnějších svědků složeny z terapeutů. Jindy, v reakci na to, že jsme nadnesli tuto možnost, páry souhlasí s tím, že pozveme jiný pár (jehož členové mají insiderskou zkušenost s řešením problému podobného jejich) jako skupinu vnějších svědků. Nebo mohou partneři pozvat jiné lidi, kteří jsou důležití v jejich životech, aby se připojili jako vnější svědci.

Například pokud pracujeme s párem, který se potýká s neplodností, s jejich svolením bychom mohli požádat jiné páry, které prošly bojem s neplodností, aby se připojily ke skupině. Když máme skupinu vnějších svědků, strukturujeme sezení velmi specifickým způsobem, který zahrnuje čtyři části (Cohen et al., 1998; White, 1995, 2005).

V první části terapeut provádí rozhovor s párem, zatímco skupina vnějších svědků pozoruje zpoza jednostranného zrcadla (nebo z určité vzdálenosti). V druhé části se skupina vymění s párem a terapeutem. Pár a terapeut naslouchají, jak členové skupiny

241

vedou konverzaci, kladou otázky a komentují to, co sledovali.

V této druhé části rozhovoru členové skupiny vnějších svědků vedou konverzaci, přičemž se zaměřují na to, co pro ně vystupovalo do popředí, jaké obrazy životů a identit partnerů byly vyvolány tím, co vystupovalo do popředí, jak to rezonovalo s jejich vlastní zkušeností a kam je rozhovor přenesl (White, 2005). Žádáme členy týmu, aby zasadili své reflexe do své vlastní zkušenosti, aby uznali důvěru, kterou partneři projevili otevřením svých životů přítomnosti druhých, a aby komentovali rozdíl, který pro jejich vlastní životy znamená být součástí konverzace.

Ve třetí části se pár a terapeut vracejí na své původní místo a pár reaguje na reflexe, zatímco skupina pozoruje. Ve čtvrté části se všichni setkávají společně, aby dekonstruovali a reflektovali účely rozhovoru. Terapeut a členové skupiny vnějších svědků reagují na otázky o svých záměrech, svých otázkách a směrech, které sledovali v rozhovoru.

Dokumentování a šíření nových příběhů

Zajímáme se o dokumentování a šíření nových příběhů, které se objevují v terapii, abychom je posílili a udrželi při životě (Fox, 2003; White & Epston, 1990). Během terapie si děláme poznámky, abychom dokumentovali nové příběhy, jak se vyvíjejí. Často se k těmto poznámkám vracíme a čteme je nahlas. Když členové páru zaujímají postoje, dosahují nových věcí nebo dosahují bodů obratu, můžeme společně vytvořit dokument nebo certifikát, který formalizuje tuto nově rozlišenou událost v jejich příběhu. Často vytváříme videa pro jejich osobní použití, ve kterých páry reflektují, jak daleko se dostaly. Můžeme vytvářet videa nebo dokumenty o tom, co se naučily, které s jejich svolením mohou být zhlédnuty nebo přečteny jinými, kteří čelí podobným problémům (White & Epston, 1990). Prostřednictvím tohoto druhu výměny se páry mohou spojit s ostatními ve virtuálních ligách.

Někdy píšeme dopisy mezi terapeutickými setkáními. V těchto dopisech reflektujeme jedinečné výsledky a klademe otázky, které jsme nepoložili v terapeutické konverzaci. Naším záměrem v takovém psaní je posílit a rozšířit znalosti, které se tam začaly objevovat. Někdy vytváříme formální dokumenty, které vyjmenovávají důležité prvky nových narativů (Freedman & Combs, 1997). Abychom podpořili šíření těchto znalostí, můžeme páry pozvat, aby se o tyto dokumenty podělily s jinými lidmi ve svých životech.

MECHANISMY ZMĚNY

Myslíme si, že zkušenost lidí s významem jejich životů a vztahů se mění prostřednictvím změn v jejich životních narativech. Přistupujeme ke všem terapiím jako ke procesu získávání zkušeností, prostřednictvím kterého lidé nárokují, žijí a dávají význam příběhům, které přidávají novou podstatu a nové možnosti do jejich životů. V naší práci s páry je terapie také procesem, ve kterém partneři jsou svědky toho, jak jeden druhý rozvíjí a dává nový význam příběhům toho druhého. Mechanismem změny v narativní terapii je vyprávění, převyprávění, svědectví a žití multinarativních, „hustě popsaných“ životů.

Když páry přicházejí na terapii, jejich vyprávění o jejich vztazích jsou obecně problematická a omezená. To souvisí, alespoň částečně, s širšími kulturními příběhy nebo diskurzy, které podporují určité soubory příběhů a významů a ne jiné. Když se narativy lidí mění, mění se také to, co dělají a vnímají. Usnadňujeme proces změny kladením otázek, které zdůrazňují nevyprávěné události a povzbuzují vytváření významu kolem těchto dříve nevyprávěných událostí; poté spojujeme význam se zapamatovatelnými činnostmi a kontexty.

Další způsob, jak popsat naše představy o změně, je říci, že v úspěšné terapii jsou nové významy předváděny. „Předvádění významu“ je koncept, který si narativní terapeuti vypůjčili z poststrukturální antropologie – zejména z práce Myerhoff (1986), která uvedla četné příklady toho, jak význam vzniká prostřednictvím předvádění, místo aby byl vrozenou kvalitou. Pokud příběh není vyprávěn a znovu vyprávěn (šířen, zapsán, zahrán, zpíván atd.), nemusí mít trvalý význam. Ve světle této myšlenky by nové prameny příběhu, které se objevují v reakci na naše otázky, měly být šířeny a uváděny do akce, aby se zajistilo, že se stanou smysluplnými. Věříme, že změna nastává prostřednictvím zkušenosti předváděného významu, který se odehrává ve vlnách vyprávění a převyprávění.

Aplikovatelnost terapie a empirická podpora [orig. Treatment applicability and empirical support]

Narativní přístup má obecnou aplikovatelnost. Ačkoli délka, intenzita a specifické výsledky se liší od problému k problému, od osoby k osobě a od kontextu ke kontextu, přístup je stejně účinný pro páry hledající předmanželské poradenství jako pro páry, které bojují o znovuzískání svého vztahu z násilí a

242

zneužívání, nebo pro páry, ve kterých jeden nebo oba partneři byli diagnostikováni se závažným duševním onemocněním.

To řečeno, naše zkušenost je, že některé páry preferují jiný druh terapeutického vztahu, než jaký nabízíme. Někteří lidé hledají instrukce nebo odborné rady. Jiní se více zajímají o prozkoumání své historie, aby zjistili, proč jsou v současné situaci. Některé páry říkají, že chtějí kognitivně-behaviorální terapii, protože četly, že je založena na důkazech. Pravidelně se ptáme lidí, jak jim terapie vyhovuje, a jsme otevřeni a ochotni páry odkázat jinam, pokud hledají jiný druh terapeutického vztahu.

Zjišťujeme, že většinu párů, které přicházejí na terapii, zajímá, zda se jejich vztahy zlepšují, nikoli jak je strukturován terapeutický vztah. Protože populární představy o terapii zahrnují popisy jako „dostat se ke kořeni problému“ nebo „zlepšení komunikačních dovedností“, mohou zpočátku používat slova, která se zdají naznačovat preferenci pro jiný druh terapeutického vztahu. Při dalších konverzacích jsme zjistili, že většina párů jednoduše používá jazyk, který je jim k dispozici, aby vyjádřily svůj zájem o zlepšení svých vztahů, a my zjišťujeme, že narativní terapie je pro tento účel velmi užitečná a efektivní.

Dovednosti a hodnoty, které jsme kultivovali, abychom se stali dobrými narativními terapeuty, nám ztěžují postavit se mimo naši práci a hodnotit ji podle konvenčních empirických kritérií. Pro nás je nejdůležitějším aspektem narativní terapie světonázor. Nepřemýšlíme o lidech v pojmech tradičních, expertních, individuálních diagnóz, které podpírají většinu výzkumů „založených na důkazech“. Nevěříme, že disponujeme univerzalizovatelnou, jednotnou expertní znalostí o tom, co by bylo nejužitečnější pro každý nový pár, se kterým se setkáme. Jak podrobněji diskutujeme na začátku této kapitoly, narativní světonázor je založen na poststrukturalismu, který je skeptický k pozitivistickému/empirickému projektu, který podporuje současné trendy používání statistik založených na populaci k předepisování toho, co se musí dít v terapii s jedinečnými lidmi v jejich jedinečných kontextech. Narativní terapeuti se zaměřují na insiderské znalosti, které lidé získali ve svých lokálních, zkušenostně blízkých světech. Jak říkají Duvall a Béres (2011), narativní terapeuti upřednostňují „důkazy založené na praxi“ před praxí založenou na důkazech. Naší nejběžnější formou výzkumu je „společný výzkum“ (Epston, 1999), ve kterém se průběžně ptáme lidí, se kterými sedíme, zda je terapie užitečná a co konkrétně je na ní užitečné. Dokumentace, kompilace a cirkulace znalostí, které vycházejí prostřednictvím společného výzkumu, buduje soubor insiderských znalostí, které tvoří hlavní důkazní základnu pro naši práci, která se nadále vyvíjí (viz Maisel, Epston, & Borden, 2004, pro živou ilustraci existence a užitečnosti velkých archivů insiderských znalostí).

Výzkumníci, kteří se zajímají o narativní přístupy, mají tendenci provádět spíše kvalitativní než kvantitativní studie. V našem vyhledávání literatury jsme nenašli žádné randomizované kontrolované studie narativní terapie. Žádná z publikovaných kvalitativních studií narativní terapie, které jsme mohli najít (Besa, 1994; Etchison & Kleist, 2000; France & Uhlin, 2006; Kogan & Gale, 1997; O’Connor, Davis, Meakes, Pickering, & Schuman, 2004; Seltzer & Seltzer, 2004) se přímo nevěnuje párové terapii, ale všechny studie podporují narativní terapii jako efektivní léčebnou modalitu, ve které se klienti zlepšují a terapeuti dělají to, co říkají, že dělají.

Carey (2007) shrnuje psychologický výzkum týkající se narativu a formování identity a významu. V závěrečném odstavci říká: „Dohromady tyto zjištění naznačují určitý druh dávání a braní mezi životními příběhy a individuálními vzpomínkami, mezi větším scénářem a jednotlivými scénami. Způsob, jakým lidé přehrávají a přepracovávají vzpomínky, den za dnem, prohlubuje a přetváří jejich širší životní příběh. A jak se vyvíjí, tento širší příběh zase ovlivňuje interpretaci scén.“

UKÁZKA PŘÍPADU [CASE ILLUSTRATION]

V Elleniném úvodním telefonickém hovoru mi (JF) řekla, že ona a Mitchell jsou dva roky manželé a že mají zájem přijít na terapii, aby pracovali na svém vztahu.

Když jsme se setkali, začala jsem tím, že jsem je požádala, aby mi řekli, čeho si na sobě navzájem váží. Ellen mluvila o Mitchellově smyslu pro humor, poctivosti a integritě a silné pracovní etice. Vyprávěla mi o podnikání, které vytvořil, pomáhající lidem a společnostem s počítačovými problémy, a jak prosperovalo. Mitchell mluvil o Ellenině jemnosti, laskavosti a inteligenci. Vyprávěl příběh o tom, jak ji sledoval, jak neúnavně si hraje se svou neteří. Řekl mi, že pracuje jako obchodní manažerka poradenské firmy. Doplnili svůj věk (Ellen 30, Mitchell 34) a poznamenali, že ani jeden z nich nebyl dříve ženatý či vdaný.

Dále jsem se zeptala, zda má Mitchell nebo Ellen nějaké otázky pro mě. Doufala jsem, že tímto začnu

243

navázat terapeutický vztah jako obousměrný, spolupracující. Nechtěli se na nic ptát, ale zaznamenali mou výzvu, že se mohou ptát, jak budeme postupovat.

Poté jsem se zeptala, zda je v pořádku hovořit o problému. První věc, kterou mi řekli, byla, že mají neřešitelný problém. Během dvou let, co byli manželé, konzultovali – jako pár i individuálně – s mnoha terapeuty. Také se zúčastnili dvou manželských setkání a konzultovali s několika lékaři. Mitchell navštěvoval mužskou skupinu. Nyní to znovu zkoušeli se mnou.

Problém, jak ho popisovali, byl devastující rozdíl v přístupu k sexu. Mitchell řekl, že považuje sex za nepříjemný, za velké nic. Ellen měla sex ráda a vnímala ho jako součást intimity. Začala tiše plakat, když řekla, že nechce manželství bez sexu a nechce sex s někým mimo manželství.

Sexuální terapeuti navrhovali masáž bez očekávání pohlavního styku. Sexuální náhradnice pomohla facilitovat některé pocity, které by se podle Mitchella daly popsat jako sexuální, který se při tom ušklíbl, a poté párový terapeut navrhl, aby Mitchell byl zodpovědný za veškerou iniciaci – s výsledkem, že od té doby žádná nebyla. Tento návrh byl dán 10 měsíců předtím, než pár přišel za mnou. Ellen řekla, že návrh tohoto terapeuta byla nejhorší věc, která se jim kdy stala. Mitchell řekl, že mu to pomohlo rozhodnout se, že má dost. Už žádné pracování na sexu.

Zapojili se do toho, co Mitchell popsal jako „mechanický sex“ asi jednou týdně s pomocí Viagry po dobu několika měsíců před jejich svatbou. Pro Ellen toto období vedlo k zábleskům naděje na uspokojivou budoucnost. Mitchell to přirovnal k „psychickému kořenovému kanálku“. Tyto „mechanické“ zážitky ho vedly k pocitu zoufalství a beznaděje.

Měla jsem zájem pomoci Ellen a Mitchellovi najít zkušenostně blízký název pro problém nebo oddělené názvy, pokud by to vypadalo vhodnější. Často se v párové terapii zajímám o to, aby se každý partner rozhovořil o své zkušenosti s problémem, přičemž druhý partner je svědkem, možná aby porozuměl. Začala jsem tento proces svědectví s Ellen a Mitchellem, ale vzhledem k jejich poznámkám, že to všechno už slyšeli dříve při mnoha jejich pokusech získat pomoc pro své potíže, a Mitchellově trvání na tom, že už na sexu pracovat nechce, jsem se rozhodla zjistit, zda bych mohla usnadnit jejich nalezení sdíleného názvu problému, na kterém by se oba shodli. Zvažovali jsme „rozdíly v sexuální touze“ a „zraněné pocity“, než jsme se usadili na „beznaději“. Vytvořili jsme následující dokument, který shrnoval účinky beznaděje na Ellen a Mitchella a jejich postoj k těmto účinkům:

Ellen a Mitchellův postoj k beznaději

1. Beznaděj převzala náladu vztahu, činíc vše ponurým. To není to, co Ellen a Mitchell chtějí. Na začátku svého vztahu zažívali zábavu a radost a chtějí je zpět.
2. Beznaděj Ellen a Mitchella ohledně jejich vztahu provokuje. Občas přesvědčuje Ellen, že jejich manželství je podvodné. To není dobré, protože to Ellen brání v plánování budoucnosti nebo sdílení příběhů o jejím vztahu s ostatními. To zase Ellen izoluje a uvězňuje v nešťastné přítomnosti. Ráda by se cítila pozitivněji a více propojená s ostatními.
3. Beznaděj nutí Mitchella myslet, že by se nikdy neměl oženit. To není to, co chce pro sebe, protože by se rád cítil jako legitimní partner s něčím, co může nabídnout.
4. Beznaděj vytváří propast mezi Ellen a Mitchellem. Vytváří strach z nepochopení okamžiků blízkosti, které zažívají. Důvod, proč jsou spolu, souvisí s blízkostí, kterou cítili v minulosti, a rádi by si ji znovu užívali.
5. Beznaděj zastírá všechny dobré věci v jejich vztahu. To jen zhoršuje problém a oni by rádi byli schopni udržet si dobré věci.
6. Beznaděj přiměla Ellen věřit, že není žádoucí. To není dobré, protože to Ellen bere část její sebedůvěry.

Ellen a Mitchell tímto souhlasí, že budou pracovat na tom, aby udrželi beznaděj mimo hru. Místo toho by se rádi cítili dobře ohledně budoucnosti, cítili se propojeni s ostatními, cítili se sebejistí a legitimní a znovu získali blízkost, zábavu a radost.

Ellen i Mitchell souhlasili, že tento proces se jeví jako užitečný krok proti beznaději a těšili se na pokračování.

Naše druhé setkání jsem začala čtením dokumentu s prostorem pro korekce nebo dodatky, a pak jsem se zajímala, kam je naše první konverzace zavedla a jak se zapojili do některých rozhodnutí, která učinili, aby beznaděj udrželi v šachu. Jak v této konverzaci, tak v té následující, Ellen a Mitchell každý vyprávěli o zkušenostech, které měli se zábavou, radostí a setkáváními s ostatními. Řekli, že

244

v našem prvním rozhovoru jsme si uvědomili, že jedním z důsledků beznaděje bylo, že jim bránila v socializaci s přáteli. Cítili, že by s tím mohli něco udělat, což by jim pomohlo cítit se jako legitimní pár; v důsledku toho pozvali přátele, aby se s nimi sešli. Položila jsem mnoho otázek, abych rozvinula bohaté konverzace, ve kterých každý z nich vyprávěl detailní příběhy – které ten druhý vyslechl – o radosti, zábavě a setkávání s ostatními. V rámci těchto rozhovorů jsem se jich ptala, čeho si váží jeden na druhém, na sobě samých a na jejich vztahu.

Když jsem šla na čtvrté setkání přivítat Ellen a Mitchella v čekárně, všimla jsem si, že se oba zabývali svými telefony a byli otočeni od sebe. Doprovodili mě do mé terapeutické místnosti mlčky, jeden za druhým.

Jak je u mě obvyklé, začala jsem naše setkání čtením poznámek a poté jsem se zeptala, jak pokračovali v některých tématech, o kterých jsme mluvili minule. Mým záměrem je pozvat lidi, aby se zapojili do preferovaných příběhů, které se rozvíjejí, spíše než aby podávali zprávy o událostech od doby, kdy jsme se setkali, což se zdá být představa, kterou mnoho lidí má o tom, co dělat v terapii. Tentokrát bylo mé čtení přijato tichem.

Nakonec Mitchell začal mluvit o tom, jak se věci nevyvíjely dobře. Ellen ho přerušila a nesouhlasila. Zeptala jsem se Ellen, zda by jí nevadilo, kdybych mluvila s Mitchellem, zatímco ona by naslouchala, jednoduše abych porozuměla. Pozici svědka jsme použili v dřívějších konverzacích a ona ochotně souhlasila.

Pak Mitchell začal popisovat, jak si s Ellen užili více zábavy, než za dlouhou dobu. Právě když se skutečně uvolnil a cítil se pohodlně, Ellen „se k němu přitulila a iniciovala sex“. Mitchell popsal, jak vyskočil a v hněvu odešel z domu, zanechávaje Ellen v slzách. Zajímalo mě, co by se mohlo stát, kdyby zůstal s pocitem uvolnění a pohodlí. Mitchell se na mě podíval a řekl: „Takže se mě ptáte, abych procházel pohyby, které se mi zdají nepoctivé a nepříjemné a které ve mně vyvolávají úzkost z příštího setkání? Pokud to udělám, zbývá mi buď se stáhnout, nebo být upřímný, s vědomím, že Ellen bude naštvaná. Je to dobré pro náš vztah?“

Omluvila jsem se a zeptala se Ellen, co pochopila. Řekla, že věděla, že Mitchell je nešťastný, a ona také. „Máme tanec, kdy přecházíme tam a zpět od zaměření na sex k jeho vyhýbání se, cítíme se zaseknutí, točíme se na neutrál a spirálovitě klesáme společně. Řekli jsme vám, že je to neřešitelný problém.“

Po tomto setkání jsem přemýšlela o tom, jak jsem se zdála vstoupit do tance s nimi.

Krátce před naším dalším setkáním kolega, se kterým jsem měla plány na večeři, přišel do mé čekárny o hodinu a půl dříve. Vyřešili jsme časový zmatek a řekla jsem, že mám ještě jeden pár, se kterým se musím setkat, než budu volná. Můj kolega se nabídl být vnějším svědkem pro pár, a když Matthew a Ellen dorazili, dala jsem jim možnost zahrnout vnějšího svědka a oni souhlasili.

Na tomto pátém setkání Ellen mluvila o tom, jak měla pocit, že ve skutečnosti nemají manželství, ale spíše vztah spolubydlících, a že ji to nutilo cítit se jako podvodnice před přáteli a členy rodiny. Když jsem přemýšlela o tom, jak jsem byla chycena ve vidění problému stejným způsobem, jakým ho viděli oni na našem posledním setkání, myslela jsem, že by pro nás všechny mohlo být užitečné rozebrat naše chápání (a dominantní chápání) manželství.

Zeptala jsem se, co dělá manželství legitimním. Ellen si myslela, že legitimní manželství by mělo být partnerství, ve kterém jsou dva lidé odhodláni budovat společný život, mají sexuální vztah a milují se navzájem. Ptala jsem se více o sexuálním vztahu. Ellen se zdála trochu zmatená, ale řekla: „No, alespoň občasný sex.“ Zeptala jsem se, zda by to stále bylo legitimní manželství, kdyby sex byl skvělý, byl by zde závazek budovat společný život, ale ti dva lidé by nebyli zamilovaní. Ellen si myslela, že by to stále bylo legitimní manželství. „Takže,“ řekla jsem, „nemusí být splněny všechny podmínky?“ Vypadala zmateně, ale přikývla. Mitchell, který seděl s hlavou skloněnou k podlaze, se posadil a podíval se na Ellen. Zeptala jsem se: „Odkud myslíš, že tento soubor myšlenek pochází?“

Ellen o tom chvíli přemýšlela a řekla: „Kultura, rodina, média…“ Zeptala jsem se, zda si myslí, že se to časem mění nebo je to jiné v jiných kulturách. „Ano,“ řekla, „ale žijeme v této kultuře.“

„Jo,“ řekla jsem, „jen jsem se zajímala, zda existuje flexibilita nebo prostor pro variace.“

„…Pokud oba lidé souhlasí,“ řekla.

Zeptala jsem se Mitchella, zda konverzace, kterou jsem vedla s Ellen, byla známá nebo neobvyklá. „Neobvyklá,“ řekl a vysvětlil, že oba považovali za samozřejmé něco o tom, jaké by manželství mělo být, a že se cítil provinile, že si nebyl jistý, když do něj vstupoval, zda může tomuto obrazu dostát, ale doufal, že může. „Možná nebylo správné, že jsem se oženil s vědomím toho.“

245

„Dobře,“ řekla jsem, „ale tento rozhovor byl jiný. Kam vás to zavedlo?“

„Dalo mi to nápad, že bychom se možná mohli dohodnout na něčem jiném nebo mít určitou flexibilitu, aniž by to byl podvod.“

Můj kolega, který sloužil jako vnější svědek, řekl, že to, co vyniklo, byla myšlenka být podvodníkem tím, že nenaplňujete definici manželství. Jedním z důvodů, proč to vyniklo, bylo, že viděl několik párů, pro které sex nebyl součástí jejich manželství. Pro většinu z nich to přišlo později ve vztahu, ale stejně jako Ellen a Mitchell, drželi to jako provinilé tajemství. Náš terapeutický rozhovor ji přiměl přemýšlet, zda by lidé mohli uniknout tajnůstkářství a obavám, kdyby bylo obecněji známo, že někteří lidé mají životaschopná manželství bez sexu.

Když jsem se zeptala Ellen a Mitchella na jejich reflexe ohledně reflexí vnějšího svědka, oba řekli, že se cítili dobře, když o tom mluvili před někým jiným, a že bylo „docela úžasné“ slyšet, že to není tak neobvyklý problém. „Možná,“ řekl Mitchell, „bychom mohli mít legitimní manželství bez sexu.“

„Možná,“ řekla Ellen, ale zněla méně pozitivně ohledně této myšlenky.

Na šestém setkání se Ellen a Mitchell shodli, že se věci zlepšily. Byli k sobě laskavější. Mitchell se nadále cítil nadějně. Ellen řekla, že si dokáže představit jiný druh manželství, které by se mohlo cítit legitimní, a ačkoli se nechtěla s Mitchellem rozejít, nebyla si jistá, že to je to, co chce po zbytek svého života. Ujistila jsem Ellen, že ji slyším, a zeptala se, zda je v pořádku mluvit o tom, co si dokáže představit, když přemýšlí o jiném druhu manželství. Přikývla a já jsem se zeptala, zda by mi mohla říct o něčem v jejich vztahu, co podporovalo její představu jiného druhu manželství a její neochotu rozejít se s Mitchellem.

Ellen se zhluboka nadechla, usmála se na Mitchella a řekla:

„Mitchell má miliony alergií. Miluji pobyt venku, zahradničení, běhání a plavání. Ráda jím venku na terase. Ale Mitchell je tak nešťastný se svými alergiemi, že chce být pořád uvnitř. Musíme přemýšlet o materiálu nábytku, různých ročních obdobích a všech možných věcech, o kterých jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Vyrůstala jsem s domácími mazlíčky a vždycky jsem milovala psy, ale Mitchell je alergický, takže když jsme spolu začali žít, věděla jsem, že už nikdy žádného mít nebudu. Před několika měsíci jsem byla na služební cestě 10 dní a když jsem se vrátila domů a Mitchell otevřel dveře, byl tam to nejroztomilejší, nejsladší štěně, jaké jste kdy viděli, vrtělo ocasem a štěkalo na mě. A Mitchell ho hladil!“

Ellen mi vysvětlila, že Mitchell věděl, jak moc Ellen miluje psy, a řekl jí, že „se vžil do její situace“. Mluvil se svým alergologem a velmi pečlivě dodržoval jeho návrhy a léčbu v rámci přípravy.

Položila jsem mnoho otázek, abych vyvolala živý, detailní příběh o tom, jak Mitchell našel štěně, otázky o tom, jaké myšlenky a pocity vedly k tomuto rozhodnutí, otázky o přípravách, které udělal, a proč stálo za to riskovat velkou alergickou reakci, a jak si představoval, že Ellen zareaguje a proč to bylo důležité. Všichni tři jsme slyšeli o tom, co tyto projevy řekly Ellen o Mitchellovi a o jejich vztahu, a jak Mitchellovo pořízení štěněte souviselo s jinými zkušenostmi, které spolu prožili.

Když jsem se zeptala Ellen, která byla v pozici svědka, když Mitchell odpovídal na mé otázky, co se dozvěděla o tom, co je pro Mitchella důležité z toho, co sdělil, řekla, že to ukazovalo jeho lásku, jeho ochotu postavit ji do středu svého života. Byla to jasná ukázka toho, že si všímal, co je pro ni důležité.

Tyto zkušenosti se štěnětem, jakmile byly podrobně vyprávěny a znovu vyprávěny, přivedly Mitchella a Ellen k dalším zkušenostem, které položily základy pro tyto novější. Slyšela jsem příběhy o dalších překvapeních, které si navzájem dali, a o dalších snech, které pro sebe navzájem splnili.

Neočekávaným důsledkem toho, že měli štěně, kterému dali jméno Scooter, byl fyzický vztah, který s ním mají. Když si s ním hráli, Scooter uvedl Mitchella a Ellen do jiného fyzického vztahu mezi sebou, který byl pro oba potěšující. Mitchell popsal tento vztah jako hravý, pohodlný, uvolněný a zábavný. Ellen souhlasně přikývla.

Zeptala jsem se, zda tento druh fyzického vztahu má historii. Nejdřív řekli „ne“ a pak Ellen řekla: „No, je to jiné, ale řeknu vám, o čem přemýšlím. Rok předtím, než jsme se vzali, jsem si zlomila kotník při hokeji. Spoléhala jsem na Mitchella, aby mi pomohl přizpůsobit se a projít zotavením.“

Když jsem ji požádala, aby mi o tom řekla více a zejména co ji přimělo přemýšlet o tom jako o součásti jejich fyzického vztahu, Ellen řekla: „Byla jsem fyzicky závislá na Mitchellovi a já

246

oceňovala jsem jeho kombinaci síly a jemnosti, jeho schopnost předvídat a reagovat na to, co jsem potřebovala, a jaké potěšení jsem měla z této fyzické blízkosti.“

Zeptala jsem se Mitchella, jaké to bylo slyšet Ellenin popis jeho činů. „Zajímavé,“ řekl.

„Proč je to zajímavé?“ zeptala jsem se.

„Když mluvila,“ řekl, „uvědomil jsem si, že jsem projevoval svou lásku. Nevěděl jsem, že ji mohu projevovat fyzickým způsobem.“

Na dalším setkání jsem přečetla své poznámky a zeptala se, jak věci pokračovaly. Mitchell řekl, že předchozí setkání bylo ohromující. Když slyšel Ellen mluvit o jeho síle a jemnosti a fyzickém dotyku, řekl, že se vidí způsobem, jakým se nikdy předtím neviděl, a že to nevybledlo. Nadále se viděl tímto novým způsobem a přidalo to celou vrstvu zkušenosti do jeho života. Popsal, jak cítí své pohyby a chůzi a zvedání věcí, jak cítí fyzičnost zkušenosti. Ale nejen to, také popsal, jak vidí sám sebe vyjadřovat lásku.

Začala jsem se Ellen ptát, čeho si všimla, ale Mitchell přerušil a řekl: „Musím říct ještě jednu věc… Je to děsivé! Pokud budu takhle pokračovat, budou okamžiky, kdy si Ellen bude myslet, že se chystáme mít sex, a pak pravděpodobně nebudu schopen to udělat nebo změním názor uprostřed a všechno se zhroutí. Takže by možná bylo lepší vrátit se k tomu, jak to bylo.“

Zatímco jsem přemýšlela, jak reagovat, Ellen řekla: „Nezáleží mi na sexu! Záleží mi na lásce. Myslím, že cokoli děláme, abychom ji vyjádřili, je v pořádku… cokoli! Nezáleží na tom, jestli přestaneme uprostřed nebo cokoli jiného!“

Setkali jsme se ještě dvakrát. Na sedmém setkání jsme mluvili o rozdílu mezi sexem a milováním. Mitchell byl obzvláště potěšen, když slyšel, že pro Ellen se mnoho, mnoho činů kromě pohlavního styku počítá jako milování. Se smíchem, ale vážně, Mitchell řekl, že si myslí, že je dobrý milenec. Ellen souhlasila. Mitchell také řekl, že protože Ellen řekla, že nezáleží na tom, jestli přestanou uprostřed, a že jí věří, už se nevypíná při prvním náznaku sexuálního pocitu. Místo toho mohl vidět, kam je to zavede, a vědět, že ať už to bylo kdekoli, mohl být milující. Uvědomil si, že o sexu přemýšlel jako o zkoušce lásky, a s touto myšlenkou zapuzenou se cítil více nadějný a svobodnější.

Naše osmé a poslední setkání bylo o měsíc později. Ellen a Mitchell uvedli, že jejich vztah je nadále silný a láskyplný. Při pohledu zpět na to, co bylo užitečné, Ellen řekla, že pochopení rozdílu mezi sexem a láskou a objevení, že ona a Mitchell si mysleli, že se soustředí na stejnou věc, ale ve skutečnosti ne, bylo užitečné. „Když se zaměření přesunulo na lásku,“ řekla Ellen, „všechno se změnilo!“

Mitchell řekl: „Pro mě to byl okamžik, kdy jsem se viděl Elleniýma očima a uvědomil si, že můj dotek byl láskyplný a byl takový celou dobu. Mám pocit, že od toho okamžiku jsem poznal sám sebe jiným způsobem a uvědomil jsem si, že mám v tomto vztahu hodně co nabídnout.“

Ellen řekla, že jak se jejich vztah stával fyzičtějším, stával se také sexuálnějším, a že o tom mluvili. Sexuální část byla lepší pro oba. Také se shodli, že i kdyby se to nezlepšilo, i kdyby sex byl navždy neřešitelným problémem, už by to nebyl problém v centru jejich vztahu. „Láska je v centru!“ řekla Ellen. Mitchell souhlasil.

ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Jednou z radostí této práce je, že můžeme být svědky mnoha a různorodých příběhů, které vyprávějí členové párů. Toto svědectví nás naučilo, že vždy existují zkušenosti, které stojí mimo problematické příběhy a které by jimi nebyly předpovídány. Nikdy přesně nevíme, k jakým alternativním příběhům tyto zkušenosti přispějí, ale jak se blíže ptáme na tyto zkušenosti, příběhy se rozvíjejí a objevují se nové možnosti. Není snadné uniknout diktátu idealizovaných obrazů a kulturních norem, které tak snadno povzbuzují lidi, aby zanedbávali své vztahy nebo je považovali za nedostatečné. Obdivujeme odhodlání a vytrvalost všech párů, které nám otevřely své životy a tolik nás naučily o tom, jak pracovat s páry. Mnoho z toho, co nabízíme v této kapitole, jsou znalosti z vlastní zkušenosti, které jsme se dozvěděli od párů, kteří nám svěřili detaily svých vztahů.

NÁVRHY PRO DALŠÍ STUDIUM

Dickerson, V. C. (2012). Patriarchy, power, and privilege: A narrative/poststructural view of work with couples. Family Process, 52, 102–114.

Freedman, J., & Combs, G. (2002). Narrative therapy with couples . . . and a whole lot more: A collection of papers, essays, and exercises. Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

Hare-Mustin, R. (1994). Discourses in the mirrored

247

room: A postmodern analysis of therapy. Family Process, 33, 19–35.

Payne, M. (2010). Couple counselling: A practical guide. Thousand Oaks, CA: SAGE. Percy, I. (2007). Composing our lives together: Narrative therapy with couples. In E. Shaw & J. Crawley (Eds.), Couple therapy in Australia: Issues emerging from practice (pp. 139–158). Melbourne: PsychOz.

White, M. (2004). Narrative practice, couple therapy, and conflict dissolution. In M. White (Ed.), Narrative practice and exotic lives: Resurrecting diversity in everyday life (pp. 1–41). Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

REFERENCES

Adams-Westcott, J., Dafforn, T., & Sterne, P. (1993). Escaping victim life stories and coconstructing personal agency. In S. Gilligan & R. Price (Eds.), Therapeutic conversations (pp. 258–271). New York: Norton.

Anderson, H. (2012). Collaborative relationships and dialogic conversations: Ideas for a relationally responsive practice. Family Process, 51, 8–24.

Audet, C., & Paré, D. (2018). Social justice and counseling: Discourse in practice. New York: Routledge. Bateson, G. (1980). Mind and nature: A necessary unity. New York: Bantam Books.

Baumgartner, B. (2013). It ain’t over: Marriage (in-) equality and queer assimilation. International Journal of Narrative Therapy and Community Work, 2, 79–83.

Besa, D. (1994). Evaluating narrative family therapy using single-system research designs. Research on Social Work Practice, 4, 309–326.

Bruner, J. (1986). Actual minds, possible worlds. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Carey, B. (2007, May 22). This is your life (and how you tell it). New York Times. www.nytimes. com/2007/05/22/health/psychology/22narr. html?_r=0.

Carey, M., Walter, S., & Russell, S. (2009). The absent but implicit: A map to support therapeutic inquiry. Family Process, 48, 319–331.

Carter, E., Papp, P., Silverstein, O., & Walters, M. (1984). Mothers and sons, fathers and daughters [Monograph Series 2(1)]. Washington, DC: Women’s Project in Family Therapy.

Cohen, S. M., Combs, G., DeLaurenti, B., DeLaurenti, P., Freedman, J., Larimer, D., & Shulman, D. (1998). Minimizing hierarchy in therapeutic relationships: A reflecting team approach. In M. Hoyt (Ed.), Handbook of constructive therapies: Innovative approaches from leading practitioners (pp. 276–293). San Francisco: Jossey-Bass.

Combs, G. (2018). White privilege: What’s a family therapist to do? Journal of Marital and Family Therapy, 45, 61–75.

Combs, G., & Freedman, J. (2012). Narrative, postructuralism and social justice: Current practices in narrative therapy. Counseling Psychologist, 40, 1033–1060.

Combs, G., & Freedman, J. (2016). Narrative therapy’s relational understanding of identity. Family Process, 55, 211–224.

Combs, G., & Freedman, J. (2018). The therapist as second author: Honoring choices from beyond the pale. In C. Audet & D. Paré (Eds.), Social justice and counseling: Discourse in practice (pp. 85–97). New York: Routledge.

Derrida, J. (1978). Writing and difference. Chicago: University of Chicago Press. Dickerson, V. (2013).

Patriarchy, power, and privilege: A narrative/poststructural view of work with couples. Family Process, 52, 102–114.

Duvall, J., & Béres, L. (2011). Innovations in narrative therapy: Connecting practice, training, and research. New York: Norton.

Epston, D. (1993). Internalizing discourses versus externalizing discourses. In S. Gilligan & R. Price (Eds.), Therapeutic conversations (pp. 161–177). New York: Norton.

Epston, D. (1999). Co-research: The making of an alternative knowledge. In Narrative therapy and community work: A conference collection (pp. 137–157). Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

Epston, D. (2000, May 11–12). Crafting questions for narrative practice. Workshop presented at Evanston Family Therapy Center, Evanston, IL.

Etchison, M., & Kleist, D. (2000). Review of narrative therapy: Research and utility. Family Journal, 8, 61–66. Foucault, M. (1977). Discipline and punish: The birth of the prison (A. Sheridan, Trans.). New York: Pantheon Books. Foucault, M. (1980). Power/knowledge: Selected interviews and other writings, 1972–1977 (C. Gordon, Ed.). New York: Pantheon Books.

Foucault, M. (1985). The history of sexuality: Vol. 2. The use of pleasure (R. Hurley, Trans.). New York: Pantheon Books. Fox, H. (2003). Using therapeutic documents: A review. International Journal of Narrative Therapy and Community Work, 4, 25–35.

France, C., & Uhlin, B. (2006). Narrative as an outcome domain in psychosis. Psychology and Psychotherapy: Theory, Research and Practice, 79, 53–67. Freedman, J. (2012). Explorations of the absent but implicit. International Journal of Narrative Therapy and Community Work, 4, 1–10.

Freedman, J. (2014). Witnessing and positioning: Structuring narrative therapy with families and couples. Australian and New Zealand Journal of Family Therapy, 35, 20–30.

Freedman, J., & Combs, G. (1993). Invitations to new stories: Using questions to explore alternative possibilities. In S. Gilligan & R. Price (Eds.), Therapeutic conversations (pp. 291–303). New York: Norton.

248

Freedman, J., & Combs, G. (1996). Narrative therapy: The social construction of preferred realities. New York: Norton.

Freedman, J., & Combs, G. (1997). Lists. In C. Smith & D. Nylund (Eds.), Narrative therapies with children and adolescents (pp. 147–161). New York: Guilford Press.

Freedman, J., & Combs, G. (2000). Therapy relationships that open possibilities for us all. Dulwich Centre Journal, 1–2, 17–20. Freedman, J., & Combs, G. (2002). Narrative therapy with couples . . . and a whole lot more: A collection of papers, essays, and exercises. Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

Freedman, J., & Combs, G. (2004). Relational identity in narrative work with couples. In S. Madigan (Ed.), Therapy from the outside in (pp. 30–40). Vancouver: Yaletown Family Therapy. Goldner, V. (1985). Feminism and family therapy.

Family Process, 24, 31–47.

Hare-Mustin, R. (1978). A feminist approach to family therapy. Family Process, 17, 181–194.

Hare-Mustin, R. (1994). Discourses in the mirrored room: A postmodern analysis of therapy. Family Process, 33, 19–35.

Kogan, S., & Gale, J. (1997). Decentering therapy: Textual analysis of a narrative therapy session. Family Process, 36, 101–126.

Laird, J. (1989). Women and stories: Restorying women’s self-constructions. In M. McGoldrick, C. Anderson, & F. Walsh (Eds.), Women in families: A framework for family therapy (pp. 427– 450). New York: Norton.

Maisel, R., Epston, D., & Borden, A. (2004). Biting the hand that starves you: Inspiring resistance to anorexia/bulimia. New York: Norton.

Morgan, A. (2000). What is narrative therapy?: An easy-to-read introduction. Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

Myerhoff, B. (1986). Life not death in Venice: Its second life. In V. Turner & E. Bruner (Eds.), The anthropology of experience (pp. 261–285). Chicago: University of Illinois Press.

O’Connor, T., Davis, A., Meakes, E., Pickering, R., & Schuman, M. (2004). Narrative therapy using a reflecting team: An ethnographic study of therapists’ experiences. Contemporary Family Therapy, 26, 23–40.

Reynolds, V. (2019). Justice-doing at the intersections of power: Community work, therapy and supervision. Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

Seltzer, M., & Seltzer, W. (2004). Co-texting, chronotope and ritual: A Bakhtinian framing of talk in therapy. Journal of Family Therapy, 26, 358–383.

Weingarten, K. (2013). The “cruel radiance of what is”: Helping couples live with chronic illness. Family Process, 52, 83–101.

White, M. (1988, Summer). The externalizing of the problem and the re-authoring of lives and relationships. Dulwich Centre Newsletter, pp. 3–20.

White, M. (1991). Deconstruction and therapy. Dulwich Centre Newsletter, pp. 21–40.

White, M. (1995). Reflecting teamwork as definitional ceremony. In Reauthoring lives: Interviews and essays (pp. 172–198). Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

White, M. (2000). Reflections on narrative practice: Essays and interviews. Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

White, M. (2003). Narrative practice and community assignments. International Journal of Narrative Therapy and Community Work, 2,

17–56.

White, M. (2004). Narrative practice, couple therapy, and conflict dissolution. In M. White (Ed.), Narrative practice and exotic lives: Resurrecting diversity in everyday life (pp. 1–41). Adelaide, Australia: Dulwich Centre.

White, M. (2005). Outsider–witness responses. Dulwich Centre. www.dulwichcentre.com.au/michael-white-workshop-notes.pdf.

White, M. (2007). Maps of narrative therapy. New York: Norton.

White, M. (2011). Couples therapy: Entering couples into an adventure. In Narrative practice: Continuing the conversations (pp. 149–156). New York: Norton.

White, M., & Epston, D. (1990). Narrative means to therapeutic ends. New York: Norton.

249