Po dlouhé době jsem se odhodlal posekat zahradu. Koupil jsem si k tomu docela tichou strunovou sekačku na baterie v Alze [Alza Power produkt], ať neotravuji hlukem sebe ani sousedy. Brzy jsem ale zjistil, že je sekačka naprosto k ničemu. Seká asi jen už posekanou trávu (?), a ne metr a více vysoké kopřivy a bohužel dokonce ne ani 40 cm vysokou trávu.
Tak jsem sekačku vrátil a koupil si křovinořez stejné značky. Ten sekal asi deset minut relativně slušně, ale pak náhle pípl a přestal fungovat (baterie to nebyla). A tak mi nezbývalo než vzít klasickou kosu. Je to tiché a mám rád ten pohyb. A navíc jsem ještě neměl bolavou půlku nohy z toho, jak šikovně vařím vodu na čaj…
A tak sekám a sekám a jelikož nejsem zcela fit po delších nemocích, tak jsem už docela mimo, neboť těch stromků, trávy, ostružin či kopřiv jsou mraky. Je horko, mám jen kraťasy a mé nohy jsou rozedrané a popálené od ostružin a kopřiv, ale tak nějak mne to stejně těší. Vypnout občas mozek je fajn a ty malé šrámy se brzy zahojí.
Najednou se kdesi přede mnou jedním velkým seknutím objeví dvě nádherné květiny. Google Lens mi teď napovídá, že to je pivoňka čínská. Květiny se objevily mezi asi metr a půl vysokými kopřivami. Působilo to jako zázrak.
Sice bude následující příměr velmi nedokonalý a neoriginální, ale nemůžu si pomoct. Nemohu se zbavit dojmu, že to sekání se zázrakem na konec je slušnou metaforou pachtění se životem. Že často makáme, makáme a už se málem propadáme v beznaděj, ale někde to „slunce“, „květiny“, či „spokojenost“ jsou schované. Jenom nevíme kde. A tak musíme sekat, vytrhávat, řezat, až se nakonec to dobré, cenné opravdu objeví. Jako v psychoterapii. Kousek té nezasažené dobré identity vždy někde je. Ale najít ho a rozvinout ho!
Vybavuji si, jak často jsem to v životě vzdal. Jak často jsem to vzdal ve chvíli, kdy už jsem skoro mohl být v cíli. Není to jistě ostuda. Občas se vzdát je jediná možnost přežití i žití. Ale pokud chceme žít alespoň trošku dobře, někdy potřebujeme i vytrvat. Vytrvat dlouho, nepohodlně, do skoro posledních sil. Zejména pak, když máme vleklé obtíže typu vracející se deprese, úzkosti, OCD, poruchy příjmu potravy či další starosti, které mají tendenci k chronifikaci. Tam jsou ty dennodenní krůčky a dennodenní snaha naprosto klíčové. Když budeme jen čekat, pivoňky se neobjeví. Ba co, celá naše zahrada postupně zaroste a pivoňky další rok už nejspíše ani nevykvetou, pokud rovnou neuhynou.