„Nevešajte sa, veď ste v poradí,“ zpívá na svém nejnovějším albu Richard Müller.
Pokud to nevezmeme „do svých rukou“, nevíme, kdy přesně k tomu dojde. Máme nicméně taky JISTOTU. Jednou vše skončí. To dobré. To neutrální. I to neúnosné. Stačí počkat. Všichni jsme v pořadníku.
Nemyslet na konec, když nám je dlouhodobě hrozně, je nemožné. Slýchám to skoro dennodenně. Je to moje práce. A taky to byla po dlouhé roky má realita.
Kde ale brát naději, když ji nevidíme? Když neprožíváme ani špetku radosti?
Nedávno jsem pracoval s jedním mužem, který byl tak depresivní, že to bylo i na mne moc. Mnohokrát jsem to už chtěl vzdát. Sezení s ním mne vyčerpávala. Supervize nad jeho „případem“ mne stály mnoho peněz a času. Nevěděl jsem, co s ním dělat. Na všechno odpovídal stručně. Nic nebylo možné dělat. Na nic neměl síly. Vše bylo příliš složité, tíživé, zauzlované, neměnné. Budoucnost, přítomnost ani minulost nestály za nic. Všude samí kostlivci. Dlouhé měsíce naprosto žádný posun. A ten monotónní hlas bez jakéhokoliv náznaku emocí! Počítával jsem minuty do konce terapie.
Kdybych si měl vsadit, tak by to byl právě on, že tohle jednoduše není možné. Že v tomto případě není naděje na zlepšení.
Přesto jsem nějak vytrval. Pobyl s ním v té jeho propasti. On ani já jsme nakonec naše setkávání nepřerušili. Proč? Vlastně ani netuším. Možná jsem byl jeho poslední nadějí. Možná jsem cítil příliš odpovědnosti a nechtěl ho i přes své zoufalství pustit přes palubu. Nevím.
Nevěda co jiného, začal jsem důsledně pátrat po jakékoliv jiskřičce naděje. Hledal nějaký malý kousíček jeho identity, který nebyl depresí zasažen. Nebo jí byl zasažen méně. A světe div se. Po x-tém sezení a mnoha měsících soužení, jsme přece jen kousíček, který nebyl jen k ničemu, ponurý, nejhorší, neschopný atd., našli.
Není důležité, co se dělo pak (vyvíjí se to poměrně dobře). Klíčové je, že jsme našli kousíček naděje v totální beznaději. A to je něco, co bych rád předal dál.
I když dnes celý den nebylo vidět přes mlhu Slunce, tak věřím, že Slunce existuje. A věřím, že existuje pro každého z nás. Někdy je ale tak dobře schované, že to vypadá, že opravdu není, že „nebýt“ je jedinou alternativou.
Je to ale lež. Nějaký „krutý hlas“ se nás snaží přesvědčit, že není žádná naděje. Že se naše situace nemůže zlepšit.
Vždy je ale možné určité zlepšení. Ne nutně zlepšení ve formě, kterou si přejeme (např. úzdrava ze zákeřné nemoci). Někdy možná jen ve formě jiného postoje k tomu, co se nám děje. Vždy se ale dá objevit kus úlevy a naděje.
Prvním krokem je naději objevit. Tam kde není naděje, není ani život. To ale nestačí. Jak píše v jedné ze svých básní Egon Bondy: „Naděje umírá prý poslední. Ale první rozhodně umírá radost.“
Potřebujeme dodat do našich životů i kousek radosti. Aby náš život nebyl pouze o pře-žití, ale i o „žití“. Prožívat okamžiky štěstí, smyslu. I naprosto maličké.
Co můžeme pro sebe udělat? Co můžeme udělat pro druhé? Konkrétní kroky. I ty naprosto nejmenší se počítají. Kruté hlasy se nám snaží namluvit, že žádný krok nemá cenu. To je ale lež. Jakmile uděláme i ten nejmenší krok ve směru života, začne se nám do žil vracet energie, která pak dodává sílu na další a další kroky.
Možná budeme potřebovat roky, než budeme mít pocit, že náš život za něco stojí. Ale už jen ta cesta, ten krok za krokem, často plný přešlapů a omylů, stojí za to.
Naděje i radost jsou možné, jen když budeme dělat malé krůčky k životu.
Můžeme se samozřejmě pověsit. Znám tu beznaděj. Je úlevné mít v „záloze“ alespoň tu možnost svůj život ukončit. A neviním nikoho, kdo se tak rozhodl.
Ukončením života si ale zároveň odepřeme i možnost. Z možnosti, že se to jednou zlepší, uděláme JISTOTU, že se to už nikdy nezlepší.
Zamezíme sice bolesti a dalším propadům, ale věřím, že se mnohá bolest dá při správné péči nakonec zmírnit, aby se zase prodral náš život k životu.
„Nevešajte sa, veď ste v poradí.“ A mezitím to zkoušejme. Někdy to chce velkou odvahu. Trpělivost. Náročné změny. Vše okolo bojuje často proti nám. Ale při pohledu na konečnost našeho života není žádný krok ani riziko příliš velké. Zkusme „být“, dokud jsme. Zbytek už je zařízen. Sme v poradí.