Včera si žena četla něco o výchově dětí a byla smutná, co všechno mohlo proběhnout u naší nejstarší dcery lépe. Ano, mnohé mohlo proběhnout lépe. A možná by Matylda byla ještě více úžasná holčička. A možná…
Chvíle nejistoty ve mně vyvolávají potřebu vracet se k tomu, co je opravdu důležité. Pro mne jako rodiče, ale také pro mne jako psychologa, na kterého se obracejí s důvěrou jiní rodiče.
Je jisté, že jsme se v mnoha situacích mohli a měli zachovat jinak. U udělali jsme mnoho chyb. Přesto ale mám intenzivní pocit, že základní principy „dostatečně dobrého“ rodičovství jsou poměrně jednoduché a jsem ochotný jim natolik věřit, že je i šířím dále. Napadly mne tři:
1) Děti potřebují cítit naši lásku. Láska pro mne znamená, že i ve chvíli největšího naštvání mám neustále v hlavě imperativ, že nejdůležitější je pro mne neztratit vztah s mým dítětem, a že má láska je opravdu ničím „nepodmíněná“.
2) Děti potřebují vnímat určité hranice. Ty jim pomáhají lépe se orientovat ve světě a zjistit, co je dobré a špatné. Tyto hranice by však neměly zcela rigidní. Někdy je třeba hranice povolit, abychom ukázali, že svět není černobílý.
3) Děti potřebují naši pozornost. Nepotřebují ji pořád, ale alespoň někdy je třeba jim věnovat opravdu plnou pozornost, poslouchat je otevřenýma očima, ušima i srdcem. Nic více mne nenapadlo.
Mé ženě se ulevilo, že tyto tři principy většinou zvládneme dodržet… [Tento text byl publikován 30. 3. 2015].
Poznámka 9. 4. 2020: K termínu „dostatečně dobří rodiče“ mne v roce 2008 přivedla kniha mé bývalé kolegyně a dnes vedoucí Katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU v Brně, Lenka Lacinová. Její kniha, kterou napsala spolu s Petrou Škrdlíkovou se jmenuje: „Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny“. Tento název (který jsem si poupravil na „dostatečně“) a kniha už léta uklidňuje mne i mnohé účastníky mých kurzů o rodičovství a klienty v poradně. Díky, Lenko!