„Tady se nejezdí na koloběžkách,“ upozorňuje mne lékárnice v jedné olomoucké lékárně.
„Já na koloběžce nejezdím,“ odpovídám podle pravdy, protože jsem na ní v lékárně nejel . Jde o střední koloběžku, 16 palců kolečka, něco přes metr délka.
„Však víte, jak to myslím,“ odpovídá lékárnice.
„Vím.“
„Tak mne nechytejte za slovo.“
„Nechytám Vás za slovo… jen nechápu, proč sem nesmí koloběžka.“
„Je to zdravotnické zařízení. K doktorovi taky nejdete s koloběžkou.“
„Jdu.“
„Tak Vám to tam tolerují.“
„A co Vám na koloběžce vadí?“ ptám se.
„Je to nehygienické.“
„A to, když tady chodím v botech, ve kterých jsem byl venku, je hygienické?“
(Paní lékárnici se nelíbí moje argumentace. Nejspíš si myslí, že chci být urýpaný.)
„Nechci být nepříjemný. Opravdu mne zajímá Váš názor, proč sem nesmím s koloběžkou. O hygienu přece nejde,“ ptám se.
„Můžete někoho zranit,“ dostávám odpověď.
„Aha,“ odpovídám. „A jak bych mohl někoho zranit, když si koloběžku vezu pomalu a není velká? Chápu, že ty extra velké koloběžky jsou nemotorné, ale já mám malou koloběžku.“
(Paní lékárnici dochází další argumenty.)
„Dobře. Prostě nechcete, abych sem chodil s koloběžkou. Chápu,“ a končím zbytečnou diskusi, „A teď bych si tedy rád něco koupil.“
Odcházím s třemi kartáčky Curaprox, které pekelně zdražily, a ještě si vyptávám vzorek pasty, ať si můžu v práci vyčistit zuby a nemusím kupovat další pastu, kterých máme doma už tak dost.
Nemám to paní lékárnici za zlé. Taky jsem člověk plný nesmyslných přesvědčení. Bojovat s nimi vyžaduje dlouhodobý a náročný boj. Třeba jsem paní pomohl zamyslet se trošku. Jen doufám, že jsem jí nezkazil den. Zdá se, že ne. Loučíme se mile.
Poznámka: rozhovor jsem se snažil zachytit co nejpřesněji, byť některá slova se určitě mírně lišila.