Často se setkávám s názorem, že si muži a ženy jako partneři nemohou rozumět. Každý prý máme svůj jazyk, kterému druhé pohlaví rozumí jen z části nebo skoro vůbec. A nezbývá než se s tím smířit nebo se z toho neustále nervovat…
Ženy prostě jsou – mohu vybírat z pestré zásobárny stereotypů, kterými mne zásobují klienti, účastníci kurzů i další lidé – například stíhačky, hysterky, manipulující, iracionální, věčně nespokojené, názory měnící, finančně nenasytné, blbě parkující, úzkostné. A muži například chladní, neempatičtí, příliš racionální, nenaslouchající, lační pouze po sexu, žárliví, usurpátoři, nezralí, urážliví.
Na první i druhý i třetí pohled to tak i vypadá. Tyhle dvě bytosti, tyhle dva odlišné biologické druhy, se opravdu nemohou „rozumně“ domluvit, a pokud ano, bude jejich vztah nejspíše příliš přátelský nebo mateřský či otcovský a bude zase trpět například intimní život, který má určitou dynamiku rád.
S tímhle závěrem ovšem nemůžu souhlasit. Ano, někdy je obtížné se spolu domluvit. Někdy je to i velmi těžké. Někdy se toho musíme hodně naučit, než trošku porozumíme. A existují ženy i muži, se kterými se prostě domluvit nedá, neboť se ani domluvit nechtějí. Domnívám se však, že většina žen i mužů má dobrou vůli domluvit se, jen to prostě neumíme. Proč?
Z terapeutické praxe i mnoha osobních selhání jsem se naučil jedno: málo si nasloucháme. Pokud opravdu dáme partnerovi nebo partnerce prostor říci, jak se mají, co cítí, co potřebují, co očekávají, co je těší, co je netěší a kdy… A partner zase dá prostor nám, tak obvykle zjistíme, že mezi námi zase tak velké odlišnosti nejsou. Vlastně se odlišnosti úplně ztratí. Jen trošku jinak používáme slova a klademe jiné důrazy na jiné věci. Nic nepochopitelného.
Opravdu ale poslouchat, hned se neurážet či nevytahovat jiné obrany, nejít do protiútoku, neskákat partnerovi do řeči, dát partnerovi čas prožít náročné chvíle, respektovat různá specifika, kterým nemusíme hned rozumět… to vše vyžaduje zralou osobnost, respekt, lásku a odmítnutí vzájemného boje. Pokud bude v pozadí boj kdo z koho, nikdy to nemůže dopadnout dobře. Stejně jako nikdy nedopadá dobře, pokud si vycházíme vstříc kompromisem. Kompromis je obvykle to nejhorší možné řešení. Ztrácejí všichni. A naštvaní jsou všichni. Cílem by měl být konsenzus. Jednoduše dohoda, kdy jsou oba partneři spokojení. Nebo respekt, že to holt v něčem máme jinak.
Možná jsem naivní idealista. Ale nevidím problém, že by si muži a ženy nemohli porozumět. Stačí „jen“ odhodit všechen ten balast, co se na nás v průběhu času nalepil a pečlivě naslouchat bez zbytečného hodnocení.
Přeji, ať se vám to daří. Přeji si, ať se mi to daří.