Vcházím do vestibulu hlavního nádraží v Olomouci a upoutá mne kufr na kolečkách, ležící hned pod schody a nikde nikdo. Procházím jako každý jiný člověk, který si nechce přidělávat problémy. Navíc mi za pár minut odjíždí vlak. Vlak ještě nemá připojenou lokomotivu a začne mne hryzat svědomí, aby kufr někdo neukradl a majitel tak nepřišel o něco cenného. Napadá mne, že pokud nepomůžu já, je velká šance, že nepomůže ani nikdo jiný (starý známý „efekt přihlížejícího“ v místech, kde je více lidí) – maximálně opravdový zloděj. Běžím zpět do podchodu a vidím, že tam kufr stále je. Popadnu ho a přemýšlím, kam ho rychle dát. Asi do ČD centra, tam si s tím nějak poradí. Vyběhnu schody a nahoře mne chytá za bundu starší muž a říká mi, že mu nemám krást jeho kufr. Odpovídám mu, že ho nekradu, jen nesu někam do úschovy, protože jsem si myslel, že ho někdo zapomenul. Nevěří mi. Prý to čekal a teď se to stalo. Ještě jednou opakuju, že nejsem zloděj, šel jsem kolem kufru už podruhé a není rozumné si nechávat kufr tak daleko od sebe. Nemám čas se s ním vybavovat. Pozoruje nás spousta lidí ve vestibulu. Kolik z nich mi věří? Fousatý muž v tmavé bundě, který popadl kufr a rychle s ním někam běžel. Kdo jiný než zloděj? A navíc tolik svědků. Ještě že jsem rychle odešel a nebyla nablízku policie. Jak se tomu bránit? Kdybych měl více času a nejednal zkratkovitě, nebylo by nic jednoduššího, jak volat kolem sebe „Neztratili jste kufr?“, pak vzít kufr a stále se ptát lidí poblíž, zdali jim nechybí kufr, a pokud se nikdo nepřihlásí, kufr předat do ztrát a nálezů. Snad se příště zamyslím.
Rubriky