Poslední rozumný spoj z Bratislavy do Olomouce jede v 18:10 (příjezd 20:50). Před odjezdem ještě ukazuji tetě, jak převádět mezi různými elektronickými knižními formáty. Když končíme je asi 15 minut do odjezdu. Autem se to dá ještě stihnout, ale napadá mne, proč bych nejel i zpět stopem. Tentokrát bez blondýnky Terezy. Vždyť je teprve šest a světlo je dlouho.
K lamačskému Tescu jedu autobusem. Kousek od něj je i pumpa OMV. Nedělám si iluze, že by mi někdo zastavil, kdybych stál u silnice a mával. „Příběh je příběh.“ A o to více, když jede sám rozcuchaný chlap kolem čtyřicítky. To je přece podezřelé. Proč nemá auto? Proč nejede vlakem?
18:28 jsem na místě. Aut je tu hodně. České značky žádné. Přesto se poctivě každého ptám „Dobrý den, nejedete, prosím, směrem na Čechy?“
Dvě hodiny se mi lidé snaží vysvětlit, že jedou jen někam poblíž a pár asertivních jedinců mi říká „ne, nevezmu vás“. Nevadí mi to. Na stopu jsem nezničitelný optimista. Jednou prostě odjet musím. Kdy je samozřejmě jinou otázkou. Nic mě ale netíží. I když dojedu v jedenáct večer, je to jedno.
Baví mne sledovat, jak na mne lidé reagují. Jak se mnozí snaží vyhnout očnímu kontaktu, protože tuší, že se jich na něco budu ptát. Je zajímavé, kolik lidí se bojí. Bojí se, že by se mohli namočit do něčeho, co nechtějí? Je to tragikomické. Mám 170 cm, jsem štíhlý, rozhodně nevypadám nějak krvelačně a ani potulného prodejce parfémů nepřipomínám (nemám špičaté kožené boty).
Maximálně bych mohl připomínat sociální případ. Jeden pán se mi snažil dát nějaké peníze. Říkám mu, že peníze nepotřebuju, že se potřebuju dostat do Olomouce. Pán se mi po návratu od kasy omlouvá. Myslel si, že patřím k paní, co prodává Nota bene. To mne pobavilo. Jak lehce člověk změní postavení na společenském žebříčku. Stačí být unavený, trošku rozcuchaný, mít batoh a stát poblíž paní s Nota bene časopisem…
20:32 mne bere pán ve sportovním Mercedesu. Zprvu mne nechce vzít a říká, že jede jen poblíž. Po chvíli mění názor a bere mne do Brna. Jak vznikla ta změna, netuším. Je to fajn. Máme si o čem povídat (vztahy, děti, golf, tenis, vzdělávání) a ještě mě zaváží až k další OMV (zase prokletá OMV), která už je na dálnici na Olomouc. Uvědomuji si, že mám potřebu říkat o sobě spoustu věcí, které dávají najevo, že socka nejsem. Vtipné, jak se duše brání ztratit svou sociální hodnotu.
21:40 začínám oslovovat řidiče na mé doufám, poslední štaci do Olomouce. Je to už jen kolem 70 km. Postupně oslovuji desítky Čechů, Slováků, Poláků, Francouzů a Rakušáků – no aspoň k něčemu se hodí znát jazyky. Rukou mi projde i Standa Hložek, kterého nepoznávám, ale brzy se jeho jméno dozvím, protože přijdou dva páni kolem pětačtyřiceti a jdou za ním „Nejste vy Standa Hložek?“ „Ano“, odpovídá a jeden z nich se vítězně usmívá: „Sem ti to říkal… ty pičo…“ S. H. je nadšený o něco méně, ale usmívá se.
Postupně aut ubývá, klíží se mi oči a začíná mi být zima. Dávám na sebe všechno, co mám a zakrývám se bavlněným přehozem, který sebou vozívám na posazení se. Teď už opravdu vypadám jako socka. Přemýšlím, zdali se nevrátit do centra Brna a nepřespat u nějakých kamarádů. Nechce se mi ale někoho rušit v jednu v noci. A ve dvě a tři už vůbec ne. Navíc bych musel chytnout nějaký stop do centra, což by taky nemuselo vyjít, nebo bych musel jít po dálnici k zastávce autobusu a to mi připadlo nebezpečné.
Ve 3:45 si dávám boršč a ptám se dvou pánů, jestli nejedou na Olomouc. Jedou, ale prý mají v autě málo místa a podobné řeči. Jsem zoufalý a tak rychle polívku dojídám a jdu za nimi k autu, kde znovu opakuji, že je mi zima, čeká na mne žena (měl jsem spát s maličkým synem a uspávat ho místo ženy, ať si odpočine) a jsem už po těch mnoha hodinách extrémně unavený (dobrá nálada mi překvapivě zůstává). Nakonec se daří a odjíždím směr Olomouc v dodávce vezoucí velký bazén. Poslední nepříjemností je dojít kus podél dálnice od sjezdu… Po půlhodině v 5:19 nasedám do tramvaje č. 4 směrem domů a 5:45 uléhám do kuchyně, ať nikoho neruším.
Děti jsou empatické. Vstávají až deset minut před osmou. Normálně se většinu dní budí mezi pátou a šestou.
Jako zombie nasedám s Matyldou do tramvaje a jedeme do nemocnice vytahovat stehy… ale to už je jiný příběh.
Stálo to za to? Ano. Mám rád ta náhodná setkání během stopu a nejistotu kolem, kdy člověk neví kdy pojede, s kým, kolik zastávek… Opakoval bych? Příště zkusím brunetu. Třebas to vyjde.