Vyrážíme se studentkou Terezou na stop. Odjezd kousek od zastávky autobusu Fakultní nemocnice. 14:45. Vytiskl jsem na á trojku „BA (SK)“. Po chvíli překvapeně zjišťuju, jak náročné je udržet ruku nataženou ve „stopovací poloze“. Nepamatuju si, že by to bylo dřív tak náročné, ale je fakt, že stopem už jezdím málokdy a pokud, tak se ptám lidí přímo na čerpacích stanicích. Osobní kontakt je pro stárnoucího „kluka“ klíčový a příběh taky. Např. ten že letím do Osla na Světový kongres psychologie, kde přednáším a ujel mi vlak a dalším už to nestihnu nebo ten dnešní o tom, že jedeme za kamarády do Blavy na „žúrku“ oslavující zakončení společného výzkumu a stop je pro radost i ušetření pár korun.
Kdyby ty ruky mohl člověk aspoň střídat. Co chvíli si proto vyměňujeme role kdo stopuje a kdo drží nápis. Postávání si užíváme. Máme si co říct a občas na nás i někdo zamává nebo ukáže, že jede jinam. To dodává naději. Ani po hodině nám nikdo překvapivě nezastavuje. Divné. Působíme jako pár. A Tereza je navíc hezká holka s blond kučeravými vlasy. 15 minut to zkoušíme i bez nápisu. Zase nic. Vzdávám svou teorii o tom, že když někdo zastaví sám od sebe, má to větší cenu, protože jsme pak „vyvolení“. Přecházíme na OMV pumpu. Ani tady nám to nejde. Zastavuje tu málo aut a žádné nejede do Blavy ani Brna. Po skoro dvou hodinách od začátku stopování mi volá žena, kde jsem, že právě jede její taťka z Olomouce do Brna. A tak nás nabírá. No je to trošku zbabělé nechat se vézt příbuzným, ale jsme rádi, že konečně opouštíme Olomouc.
Na další OMV, tentokrát v Brně, to taky moc nejde. Jsem ale optimista, že v Blavě budeme raz dva. Tereza si myslí, že to bude trvat. Vsázíme se, že v Blavě budeme před sedmou (já) nebo po ní (Tereza). Bere nás pán, co vyjíždí z myčky. Jede jenom k Podivínu, ale cokoliv je lepší, jak stát na OMV, kde nepřijíždí moc aut a navíc přišla konkurence – nějaký kluk chce taky do Blavy.
Na Benzině je úplně prázdno. Ptám se prodavačky, jestli tam vůbec někdy zastavují auta. Prý ano. Kupuji si něco na jídlo. Ven jde nějaký člověk a posunkuji na Terezu, ať se ho zeptá. Venku totiž stojí Lexus s bratislavskou značkou. Po chvíli vycházím. Pán nás bere. Vladimir, Slovák s ruským přízvukem je milý. Jen to řízení mu moc nejde. Tereza se bojí a podstrkuje mi na mobilu napsanou zprávu, že na něj nemám mluvit. Že pak řídí ještě hůř. Mně přijde, že to celkem jde. Stopl jsem si i mnohem horší řidiče. Jen by nemusel při předjíždění otvírat a zavírat colu nebo ladit rádio. Začínáme se s Terezou bavit o řidičích, a co všechno by neměli dělat (Terezin taťka má autodopravu). Řidiči nedochází, že to říkáme hlavně kvůli němu. Jednou ho decentně upozorňuju, že auto před ním se řadí do našeho pruhu a měl by přibrzdit (zase ladil rádio).
Výlet přežíváme ve zdraví a přejíždíme autobusem přes most SNP a pak vzhůru kolem hradu za přáteli. Sázku jsem prohrál. Z auta jsme vystoupili pět minut po sedmé. Musím před všema zazpívat písničku. Zpívám „Štědrý večer nastal…“ – koledu, kterou jsem zpíval jako maličký kluk a taťka mne u toho nahrál na kotoučový magnetofon.
Žúrka začíná.