Poprvé se probouzím někdy po čtvrté. Jdu se vyčurat a ještě to chvíli zkouším. Kolem půl šesté vstávám. Ostatně šel jsem spát brzy, tak to stačí. Dočítám knížku Ahoj Tato – Milý Kubo. Srdceryvné dopisy mezi Dežo Ursinym a jeho synem Jakubem. Blíží se rok 1995 a já vím, že to je chvíle, kdy Dežo zemře. Přesto doufám, že se to nestane. Kniha o dospívání, otcovství, umírání a odvaze být sám sebou. Kniha malinká, která mi přesto dala více než desítky odborných publikací. Poslední stránka. Oči jsou mokré.
Venku je příjemně zima. Jedu na kole podél Moravy. Ranní mlha, nad vodou stoupající pára, vycházející slunce. U soutoku Trusovického potoka s Moravou dovádějí dva ledňáčci. Létají kolem sebe. Čepýří se. Skáčou do vody a pak rychlé frnk a hned zase zpátky. Jsou nádherně zbarvení a tou modrou i letem na místě připomínají kolibříky. Když mi v Peru nebylo dobře, tak se často objevil nádherný žlutý nebo modrý kolibřík. Hned bylo líp. Ledňáčci působí podobně. Mají mě rádi a já je taky.
Po cestě potkávám ještě volavku, sojky, strakapouda, káně, hejno vrabčáků, zvonka, sýkorky… Je mi příjemně zima. Přemýšlím, jestli se budu koupat v jezeře Poděbrady. Asi spíš ne. Kouří se mi od pusy a zebou mě ruce i nohy. Do Poděbrad se opírá ranní sluníčko a kouří se z nich. Voda se mi zdá docela teplá a tak neodolám. Nikde nikdo, jen v dáli rybáři. Radost. Očista. Lekníny se začínají pomaličku otevírat.
Po cestě si trhám švestky v opuštěném sadu a pár topinambur do vázy. Z dáli znějí zvony…