Žili jednou tři kamarádi: Malý, Krátkozraký a Zubatý.
Malý moc nevyrostl, Krátkozraký bez brýlí neviděl do dálky a Zubatému byli vidět z pusy velké zuby, i když se nesmál.
Když šli tihle tři po venku, kolemjdoucí se jich často ptali, jestli náhodou nepřijel cirkus. Proč? Protože v cirkusu vždycky potřebují lidi, kteří jsou jiní – aby se jim stejní lidé mohli smát. Malý, Krátkozraký i Zubatý to měli rádi a kdykoliv se jich někdo zeptal, jestli nejsou cirkusáci, tak se malý přikrčil, krátkozraký si nasadil staré upatlané brýle, kterým říkal „popelnice“ a mával kolem sebe rukama jako slepec a zubatému stačilo jen se do široka usmát a nechat vyniknout své zuby a předkus.
Po čase se však stalo, že si je lidé s cirkusáky už pletli méně, neboť byli tak známí, že všichni věděli, že to nejsou cirkusáci, ale docela obyčejní, i když jiní, kluci. Proto Malého napadlo, jestli se nevypraví do jiného města, kde by si mohli užít více legrace. Krátkozraký i Zubatý s tím souhlasili a vydali se do nejvzdálenějšího města, které našli na své mapě.
Po třech dnech nakonec do města dorazili. Byla zrovna noc a tak si vlezli v parku pod své deky, aby se připravili na den plný radosti. Ráno sbalili své věci a vyšli na hlavní náměstí, kde zrovna začínal trh. Chodili sem a tam a čekali, kdy se jich poprvé někdo zeptá, jestli nejsou z cirkusu. Jenže nikdo se jich na nic neptal a ani údivné pohledy kolemjdoucích nepřicházely. Co se to děje?, ptali se.
Když je začali bolet nohy, sedli si kolem kašny na poradu. Zubatého nenapadlo nic. Krátkozrakého napadlo, že by měli zkusit štěstí v jiném městě a Malého napadlo, že zkusí ze sebe udělat ještě menšího. Protože se jim ještě nechtělo odcházet, domluvili se, že počkají, zdali nezabere nápad Malého. Malý se přikrčil a začal obcházet náměstí. Zubatý a Krátkozraký jej přitom pozorovali a viděli, že se za Malým nikdo neotáčí, nikdo se ho na nic neptá a občas ho někdo pozdraví nebo mu něco nabídne. Jako by byl úplně normální kluk.
Malý se stále nevracel a tak se Zubatý a Krátkozraký začali dívat po ostatních lidech na náměstí. Pán u nejbližšího stánku byl tak vysoký, že musel stát ohnutý. Jeho žena měla velké brýle a bylo vidět, jak těžko hledá drobné nazpět. U vedlejšího stánku nakupoval pán s hrbem na zádech nějakou zeleninu od babičky, která byla úplně černá. Opodál stál úplně plešatý kluk. Když tak procházeli očima člověka po člověku, tak zjistili, že v tomto městě jen málokdo vypadá normálně, jak byli zvyklí ze svého města. Zubatý i Krátkozraký oněměli v úžasu. Tolik rozdílných lidí v životě neviděli. V tom přišel i posmutnělý Malý, kterému řekli, na co přišli. Ještě dlouho do noci pak seděli Zubatý, Krátkozraký i Malý u kašny a jenom tiše pozorovali kolemjdoucí. Už si nepřipadli jiní. V tomhle městě byli naprosto normální, protože tady byli jiní všichni.
Když usínali, napadlo je, co by tomu řekli ostatní lidé z jejich města. Ptali by se všech, jestli nejsou z cirkusu? Nebo by si sami přidali jiní?
Jedno bylo Malému, Zubatému i Krátkozrakému jasné. V tomhle městě nezažijí žádnou srandu kvůli tomu, jak vypadají.
Brzy nato Malého, Zubatého i Krátkozrakého přepadla sladká únava.