Někdy se toho v našem životě děje moc.
A někdy ještě víc.
Člověka napadá, proč jsou lidé takoví? Proč se děje ještě tohle? Nestačilo by to už snad?
Mnozí už nejsme naivní. Máme zkušenosti. Víme, že věci se jednoduše dějí. Ne nutně proti nám. Možná jen někdy…
Přesto se propadáme a propadáme. Nadáváme na svět. Na osud. Na ty špatné lidi okolo. Jak je to vůbec možné, že dělají to či ono.
Někdy naštěstí přijde chvíle projasněného vědomí. Chvíle, kdy nám dojde, že máme na výběr. Můžeme obviňovat. Můžeme se hádat. Pomlouvat. Soudit. Válčit. Přestat hrát čistou hru. Všechno tohle může být nutností.
Můžeme ale také leckdy z boje vystoupit. Uvědomit si, že ačkoliv se mohou naplnit i černé scénáře, pořád toho zbývá opravdu mnoho, z čeho můžeme mít radost, pro co a pro koho má smysl žít.
Můžeme zaměřit naši pozornost a čas tam, kde budeme něco budovat a nejen ničit, bořit či se bránit.
Perspektiva zaměřená na problém, na „sračky“, nás okrádá o možnost žít tady a teď. Ale nebere nám jenom to. Okrádá nás také o minulost – lépe si vybavujeme to špatné. A hlavně nás obírá o víru v lepší budoucnost.
Vylezme na chvíli na kopec. Nemusí být ani nějak extra veliký. Většina toho, co nás trápí, bude nicotně malá, takřka neviditelná.
A bude skoro jedno, zdali se toho špatného děje v našem životě moc nebo málo. Vše bude daleko.
A toho, co se může stát, se už nebojme vůbec. Není důvod trápit se předem. Stejně se dostaví typicky jiné problémy, než jsme čekali. Tak k čemu je ta zoufalost předem?
Cílem problémů je zničit nás. Zadupat v nás radost, naději. Rozložit naši duši. Nedejme se!