2. srpna 2018, 7:00-7:10. Jdu nakoupit do Alberta u hlavního nádraží v Olomouci něco na snídani. Vybírám zlevněné hrozny, bio mlíko, nějaké celozrnné pečivo a pár dalších maličkostí. A během těch pár minut nelze minout několik scenérií se zdejším panem sekuriťákem, které s nadšením pozoruju už pár měsíců, možná i let. Dnes ale postoupili na úroveň, kterou jsem ještě nezachytil, a proto o tom píšu.
Starší pan sekuriťák – jméno bohužel neznám – je velmi netypickým v oblasti sekuriťáků i služeb v České republice obecně. Je milý. Dělá svou práci s obrovskou radostí, která je nakažlivá. Všechny lidi pozdraví. Když prodavačka něco skládá do regálů a zrovna má čas, tak rád pomůže. Když přijde do obchodu nějaký živel, tak jej také pozdraví, ale poočku ho nebo ji celou dobu sleduje anebo otevřeně řekne, že holt tohle je jeho práce a jde jim za zadkem. Je rychle všude, kde se něco děje. Pokud se zrovna nic neděje, tak koketuje s prodavačkami a ony se jen smějí a mají evidentně hned také lepší den. Stejně jako já.
Takhle si představuji, že má sekuriťák pracovat. Má samozřejmě primárně obchod hlídat, ale může být jako bonus i nositelem dobré nálady a pomoci. Připomíná mi to policisty ve Velké Británii. Když tam uvidím policisty, nadšeně se na ně usměju a oni na mne a obvykle se mne ještě zeptají, zdali nepotřebuju s něčím pomoct. V České republice je to obvykle jinak, i když i tady jsou výjimky. Když jsem začátkem května docela škaredě boural (mikrospánek po náročném dni a předchozí noci; naštěstí sám v autě), tak se policisté zjevili jak andělé. Byli milí a pomáhali mi zcela nezištně nad rámec svých povinností, uklidňovali mne příběhy, jak i oni někdy bourali, a jak je skvělé, že žiju, sice bolavě, ale bez viditelných velkých zranění a nikdo, kromě destrukce auta a ohnutého sloupu nebyl zraněn, až jsem se cítil úplně bezpečně a dojatě a klepal se o kousek méně.
Pan sekuriťák dnes předvedl scénu pro mne zatím neviděnou. Kolem Alberta se často potulují různé existence, lidé bez domova, pankáči atd, kterým se raději vyhýbám, byť obvykle jsou celkem milí a chtějí maximálně nějaký drobák a klidně řeknou, že na chlast. Jeden ze starších bezdomovců si dnes šel pro pár levných lahváčů (asi pro celou skupinu) a nemohl to unést ve dvou rukách. Pan sekuriťák hned přiběhl, zavolal na něj nějaký veselý pozdrav (evidentně se znali), a že mu rád pomůže. Pan se culil od ucha k uchu, snažil se co nejméně otravovat ostatní zákazníky, zaplatil u pokladny tisíci malými drobáky a všichni se celou dobu včetně paní na pokladně řehtali. Scéna jak z nějakého filmu zaměřeného na sociální tematiku. Holandsko-Česká Albert (Hein) inkluze problematických dospělých jedinců v praxi. Tomu říkám sociání služba v praxi. A zdarma. Lidé bez domova a další exoti polehávající kolem, se pak zcela okatě snaží co nejméně otravovat a možná ani nekradou (nebo minimálně kradou méně v tomto konkrétním obchodě).
Jestli budu jednou bezdomovec, budu neupravený a smrdět na deset metrů, už vím, kam budu chodit pro svého Bráníka. Tady mne budou mít rádi. Tady mne přijmou. Tady se budu chovat lépe, jak na jiných místech. Nebudu tu dělat bordel, možná i ochcávat půjdu jiný obchod, protože vztahy jsou cenné pro všechny lidi. Pro ty s domovem i bez něj.
Děkuji pane sekuriťáku. Třebas Vám tento příběh někdy donesu.
Dělejte, prosím, svou práci, jak dlouho to jen půjde. Mám pak pocit, že se tento svět nezbláznil a těší mne, že jsem se do něj narodil právě v téhle době. Děkuji.
Váš tajný obdivovatel Aleš Neusar