Včera jsem s rodinou navštívil Hansův hrob. Hans, můj holandský kamarád, byl pro mne jako otec. A nejen pro mě, jak jsem zjistil před rokem na pohřbu, který byl plný dospělých sirotků. S nasbíraných kaštanů jsme vytvořili srdíčko a doprostřed položili zapálenou svíčku. Chtělo se mi brečet, ale potřeboval jsem k tomu trošku klidu. Žena proto vzala Fridu a Svena a zůstal jsem pouze s nejstarší pětiletou Matyldou. Slzy se spustily a já brečel dlouhé minuty. Proč jsem Hanse ztratil tak brzy, ptal jsem se před rokem, kdy zemřel? Proč tak brzy potom, co začal plnit mé bolavé srdce svou vlídnou otcovskou láskou?
Před rokem jsem si na to neuměl odpovědět. Věděl jsem, že každá ztráta něco přináší, ale tehdy to nešlo. Mé oči byly příliš bolavé, aby viděly něco nově rašícího.
Matylda mne celou dobu držela a utěšovala. Poprvé mne viděla opravdu brečet. Svého tatínka, svého milovaného tatínka, který v jejích očích všechno zvládne, všechno opraví a ničeho se nebojí. Řekl jsem jí, že brečet je v pořádku. Je dobré plakat, když jsme ztratili někoho, koho milujeme.
Jsem rád, že byla Matylda se mnou. Měla by vědět, že tatínek může být bolavý, že nemusí být každý den silný a šťastný. Jsem ale taky rád, že mohla být na chvíli tou velkou. Dcerou, která konejší svého tatínka. Holčičkou, která navrací kus lásky a péče svému rodiči.
Možná právě starost Matyldy o mne je tou odpovědí, kterou jsem tak dlouho hledal. Na jedné straně ztráta a na druhé metamorfóza lásky z Hanse na mne a skrze mou lásku i do Matyldy.