Blíží se začátek školního roku a s tím také spousta mediálních příspěvků typu „kolik stojí dítě“. Různé servery, noviny a časopisy se předhánějí ve vypočítávání částek, kolik stojí aktovka, plínky, dojemnými příběhy, jak chudáček maminka na obědy ve školní jídelně vydělat neumí apod.
Pracuji léta jako psycholog a velmi úzce spolupracuji se sociálními pracovnicemi a pracovníky nebo přímo se školami. Navíc často v těch nejvíce vyloučených lokalitách na Ostravsku, Frýdecku či Brněnsku. Vím, o čem píšu. Nemá smysl tedy diskutovat, že nepopisuji realitu nebo jsem málo empatický k chudším lidem. Znám tu nejhorší možnou realitu a mnoho hrozných a komplikovaných případů. A většina lidí (což je cca 99 % lidí) je na tom u nás lépe, většina násobně lépe.
Nebudu zároveň popírat, že existují velmi zapeklité a výjimečné případy, kdy i u nás v ČR žijí lidé na hranici či za hranicí bídy a mají problémy s tím zaplatit školní obědy nebo do školy vůbec dorazit. To jsou ale extrémní výjimky. Obvykle jde o nějakou zvláštní kombinaci, proč zrovna daní lidé např. na určité sociální dávky nedostanou. A dle mé zkušenosti i těchto případech školy, sociální systém, komunita či město najdou nějaké řešení. Jen to chce chuť. Často existuje řešení i navzdory nedokonalému sociálnímu systému. Řešení se nenajde pouze v případě, že někdo nechce. „Někým“ bývá často samotný člověk, co má obtíže a občas samozřejmě jde i o problematizujícího člověka z blízkého okolí člověka nebo o pracovníka z pomáhající profese. S těmi jsem se ale za ta léta setkal výjimečně. Málokdo vydrží v sociální práci či jiné pomáhající profesi, aby to neměl alespoň trošku rád a za poslání. Za to ty prachy opravdu nestojí.
Ale vraťme se k úvodní otázce. Kolik tedy stojí dítě?
Nejvíce přesná odpověď, která mne napadá z mé zkušenosti rodiče, ale také člověka pohybujícího se v sociální péči a psychologickém poradenství je následující: dítě stojí tolik, kolik do něj rodiče chtějí a můžou investovat. Některé dítě stojí mnoho, jiné téměř nic či vůbec nic. Horní částka nezná žádné hranice a nebudu se o ní proto rozepisovat. Zajímavá je spíše ta spodní částka. Kolik může stát dítě, když peníze nemáme anebo nechceme mít, např. žijeme jako punkeři někde v maringotce a nechce se nám moc pracovat nebo to považujeme za zhovadilost?
Odpověď: nic či téměř nic. I tihle punkeři občas nějaké peníze potřebují, pokud tedy nechtějí žít úplně mimo systém.
Zkusím tedy odpovědět za člověka, který není úplně mimo systém, ale zároveň nemá mnoho finančních prostředků a ani to v dohledné době moc dobře nevypadá. Může mít takový člověk dítě a dobře se o něj postarat, aby dítě nestrádalo?
Odpověď: Samozřejmě. Jen jsme to mnozí z nás zapomenuli, protože víme z televize a jiných médií o tom, jak má vypadat dnešní blahobyt. Těch možností, jak žít velmi levně je opravdu mnoho a dnes asi ještě více, než tomu bylo kdy v minulosti. Naše děti nemusí chodit do školy. Můžeme je učit doma. Můžeme mít zahrádku nebo otrhávat plody ze zahrad opuštěných. Na obědy můžeme chodit do nějaké Armády spásy či jinam, kde se dávají obědy zdarma. I na vesnicích obvykle funguje nějaká forma podpory slabších. Aktovka nemusí být nová. Těch vyhozených, a přitom naprosto dostačujících, je kolem kontejnerů či v různých S.O.S. a charitách mraky. Nebo se stačí podívat do aplikace LET GO či jinam, kde se dávají věci zdarma. Plínky se dají prát, nebo se dá vyzkoušet bezplenková metoda.
Oblečení můžeme dostat. Krásného oblečení jsou tuny. Že musí být botičky nové pro zdravou klenbu? Kravina. Důležité je, aby botička byla s dobrou podrážkou a nepropadlou stélkou. Mnohé boty, co se dají sehnat zdarma, jsou téměř či úplně nenošené. A pro klenbu je stejně nejlepší chodit co nejvíce bosky po trávě apod.
Že nemáte na obědy? Některá škola má sociální program, že potřebné děti ani platit nemusí. Anebo budete dítěti dávat jídlo do krabiček. Ostatně ve většině škol to může být spíše pozitivní krok k lepší stravě (bohužel to tak přes všechnu snahu mnoha lidí stále je).
Že nemá dítě peníze na školní výlet? Pokud je rodina tak chudá, že nemá např. 2000 Kč na školní výlet jednou za rok, pak je nejspíše tak chudá, že už dosáhne na určitou sociální dávku (ano vím, že ne vždy, ale často ano). Někdy cenu sníží i samotná škola. Anebo se mohou složit spolužáci. Když dá 20 dětí po 100 Kč navíc, je po problému.
A co bydlení? Na bydlení existuje příspěvek (poměrně štědrý) nebo holt budeme bydlet trošku dál od centra nebo v nějaké zapadlejší vesničce. Bohatší lidi vždy bydleli v lepších lokalitách. Tak to prostě je. Komunismus tohle narušil – v nejlepších bytech ve středu města bydlel opravdu kdekdo. Řešení se dá najít vždy. Ne vždy se ale chce.
Co stojí vysoká škola? Nic. Dítě je už v daném věku dospělé a může pracovat. Já jsem určitou malou podporu od rodičů dostával, ale nestačilo mi to, takže jsem začal velmi záhy pracovat. A brzy jsem taky pochopil hořkou pravdu, že např. pracovat manuálně dvanáctky není žádná sranda. To se pak člověku lépe studuje. A taky lépe podniká, protože, kdo by chtěl věčně pracovat za 50 či 60 Kč na hodinu?
Podobně bych mohl pokračovat. Sám jsem zažil dobu, kdy jsem měl mnoho peněz. I dobu, kdy jsem neměl téměř žádné peníze. A obstarat děti kvalitním jídlem a oblečením opravdu nebyl nikdy problém (ano, někdy pomohli i blízcí lidé – máme dost přátel, kteří rádi pomohou a my pomáháme zase jim).
Přestaňme se tedy vymlouvat, že děti mnoho stojí. Ne. Mnoho stojí naše představy, jak věci mají být. Co vše máme mít doma. Jak krásné či bezpečné má být auto (mimochodem auto je dle statistik velmi nebezpečné i s 10 airbagy, byť o něco méně než bez nich). Že aktovka musí být nová. Že nám určitá práce smrdí a raději nepracujeme. Že nejsme ochotni zajít na úřad práce a sociálku, protože to považujeme za stigmatizující. Že jsme byli moc nenažraní a jsme v dluhové pasti. Anebo jsme duševně nemocní, a proto si tyto problémy neuvědomujeme nebo neumíme řešit (což je opravdu problém, který se moc neřeší).
Vždy je řešení. Vždy existuje spousta dobrých, opakuji DOBRÝCH řešení. Jen se rozhlédnout. Sami nebo s pomocí někoho, kdo má oči otevřené: farář, sociální pracovnice, učitel, psycholog apod.
Jedno z řešení je samozřejmě děti nemít, pokud se na to necítíte. Pokud je ale chcete, peníze opravdu nejsou tím nejdůležitějším. Ve skutečnosti jsou tím nejméně důležitým. Důležité je dát dětem dobré zázemí a naplnit jejich potřeby (teplo, bezpečí, jídlo, láska…). To lze nabídnout i z ubytování v Bílém kruhu bezpečí, v zatepleném zahradním domku nebo z vilky nad městem.
Je fajn mít nějaké peníze. Přináší svobodu. Možnosti. Ale dá se žít i bez nich. A taky poměrně slušně (vyzkoušel jsem si obojí v poměrně výrazné podobě). Pokud tedy uvažujete o dítěti, vzpomeňte si: Na penězích nezáleží!
ČLÁNEK VYVOLAL MNOHO REAKCÍ – PROTO PŘIPOJUJI KOMENTÁŘ PŘÍMO SEM DO TEXTU:
Jelikož můj post vzbuzuje určité emoce, zde je několik reakcí na komentáře z Facebooku. Je toho na cca jednu stranu:
Vážení diskutující,
i když to asi nemá valný smysl, přesto se k několika bodům vyjádřím. Ne že bych nechtěl ke všem, ale mám 3 děti a venku je hezky a nechci, aby viděly tatínka, jak pořád sedí u PC.
1) pohybuji se v prostředí velmi bohatých lidí, ale také velmi vyloučených lidí (jak jsem psal v příspěvku) i lidí „běžných“. Čili dle mé zkušenosti jde o jev velmi vzácný, že např. rodiče nemají na obědy. Respektive, ať si rozumíme. Tento jev není až tak vzácný, ale je to např. tím, že rodiče utratí peníze za cigarety a alkohol a pak „světe div se“ nemají na obědy. Znám i případy, kdy nemají peníze tzv. „spořádané“ rodiny. A i tam se to dá řešit. Znám školy, kde je „obědovné“ odpuštěno, nebo proběhne sbírka, pomáhá charita, sociálka apod. Čili ano, problém existuje, ale je obvykle řešitelný.
2) Mnoho lidí čte můj blog post jinak, než já. To je normální. Samozřejmě ctím právo čtenářů. „Čtení“ je vždy subjektivní – někdy ale opravdu hodně. Ostatně jsem psycholog. Jsem na to zvyklý. Přesto to někdy překvapuje (proto snaha něco „dovysvětlit“).
3) Článek je opravdu trošku extrémní a to cíleně. Ve smyslu dát protiváhu článkům, které tvrdí, že mít děti je hrozně drahé, což je naprostý nesmysl. Pokud samozřejmě např. nemá dítě nějakou vážnou nemoc, kterou nehradí pojišťovny. Ale to je opět vzácný případ, a i tam existují obvykle nějaká řešení – sbírky apod. Ale lehké to není. Pár takových rodičů znám nebo jim nějak pomáhám.
4) Děkuji Petr Hroch (a několika dalším lidem), že do diskuse vnesl kousek porozumění – je mi jasné, že lidé, kteří mne neznají, mohou něco číst „jinak“, a vytváří to neshody. Pokud bychom se viděli naživo, věřím, že by se vše vyjasnilo. Bohužel internet a jeho diskuse mají své zákonitosti a ne vše máme v rukou. Možností je nepsat vůbec. Druhou je, že člověk je často nepochopen a může se snažit, jak chce. To zná Lucie Sulovská určitě na vlastní kůži taky. Stejně jako já a mnoho dalších lidí, co se trošku pohybují v mediálním světě. Občas dostaneme „do držky“ a ne vždy si za to můžeme (já si někdy za to trošku můžu tím, že píšu někdy konfrontačněji – ale vždy se snažím udržet hranici slušnosti a nehodnotit – viz slovo „rouhání“, což bych si já nedovolil napsat nebo ho nějak dovysvětlil).
5) Od rodičů nepožaduji „heroismus“, jak někdo naznačuje. Ne. Dětem stačí málo. Dobré jídlo a výživné nemusí být drahé. Atd. Naprosto nesouhlasím. Znám mnoho chudých rodin, co život skvěle zvládají. Jen nejezdí do Chorvatska apod., ale koupou se v jezeře. Nemají maso 5× týdně, kupují levnější druhy zeleniny nebo zeleninu pěstují a děti skvěle prospívají.
6) Velký problém je, že mnozí dospělí lidé si zvykli na vysoký standard a ten může dítě opravdu snížit. Pokud ale dospělí přistoupí, že jejich princezna nebo princ budou mít obnošené oblečení, kočárek apod., pak nemusí ke snížení standardu dojít. Jenže mnozí rodiče chtějí mnoho. Potřebují velmi nové auto (protože je přece bezpečnější)… potřebují nové věci, protože jsou přece krásné… apod. Já nic takového nepotřebuji nutně, byť např. u auta též přemýšlím. Primárně ale jezdím se třema dětma vlakem, protože vlaky milujeme a dají se tam hrát hry, a není nám špatně… a když se koupí lístek předem, je i cena levnější. A otázka je taky – musí se pořád někam jezdit? Nestačí výlet do okolí? (Já jsem dost cestoval po světě – mám hříšnou ekologickou stopu… ale mám rád i válení se na místě a pořád je co objevovat).
7) Sociální kapitál – např. mít přátele či fungující rodinu dost pomáhá. Když např. nemám peníze, existuje velké množství lidí, kteří mi je půjčí a mnozí i darují. Ano, mít přátele a rodinu se hodí. Ale i toto je na nás. Když se budeme k lidem chovat přátelsky, budeme mít přátele (psal o tom už Dale Carnegie). A vychovat děti dobře, aby byly dobrými lidmi, se taky hodí. Budou dobré hodnoty předávat dále a možná i zpět nám rodičům. S tím ale nepočítám. Doufám v to, ale nepočítám s tím automaticky. Možná budou žít na jiné polokouli… uvidíme.
8) Lucie Sulovská si přesně všímá toho, že kdo má málo přátel, peněz atd.. má obvykle i další problémy. Bohužel to tak je. Pracuji hodně v sociální sféře a leckdy je změna velmi těžká až nemožná. V článku jsem nicméně mluvil primárně o mase lidí, co mají alespoň nějaký intelekt a samozřejmě v každé rodině je nějaký problém. A samozřejmě jsem mírně přeháněl. Problematických rodin je o něco více než jedno promile či jedno procento. Nicméně mít děti a nějak je uživit je problém pro minimum rodin – pokud tedy nejsou nějak patologické… Pak nastupuje sociální systém, pěstouni atd… Ale to už je jiný a smutný příběh. O tom ale článek nebyl. Byl o tom, když lidi chtějí děti, že zbytečně moc přemýšlí nad penězi.
9) Ano, dětský pokoj atd. něco stojí. Ale nemusí. Je to rozhodnutí. Opakuji, je to rozhodnutí. Vyhozeného nábytku či nábytku zdarma na různých serverech jsou tisíce. Čili stát to nic nemusí. Nebo téměř nic. Stojí to samozřejmě čas.
10) Cílovka postu je ten, kdo si to přečte. Ne nutně lidé vydělávající hodně, ale je jasné, že lidi, co vydělávají vyloženě málo, si to asi nepřečtou příliš často. Rád bych se mýlil. Pro ty třebas řeknu něco v televizi – na tu se dívají i lidé s nižšími příjmy.