Média nás opět po čase informují o tom, jak české děti a mladí lidé (ostatně i mnozí starší) málo ví o významných „osmičkových“ výročích a o nedávné historii vůbec.
Mne to nijak zásadně netrápí. Vidím totiž i světlou stránku této historické „ignorance“. Setkávám se s mnoha mladými lidmi, kteří nejsou poškozeni komunismem, a mám z nich radost. Jsou opravdu jiní. Mnozí z nich jsou otevření, nebojí se říci svůj názor nahlas, netrpí mnohými komplexy, umí jazyky, jdou si za svým a možná i právě ta neznalost je dělá o něco více bezprostředními, spokojenými atd.
Přesto se snažím svým malým přínosem působit alespoň na své děti a občas i na studenty VŠ, SŠ, základky či dospělé lidi. Zde jen o dětech.
Občas se před dětmi (první stupeň), zmíním o různých událostech a lidech typu druhá světová válka, holokaust, Sametová revoluce, Václav Havel, prezident (současný), jak se žilo v 80. letech (já ročník 78 na malém městě), co se smělo, co ne a hlavně proč se to smělo či nesmělo, proč lidi kolaborovali nebo naopak zakládali Charty a podobná uskupení, proč je těžké až nemožné někoho z té doby hodnotit – že je třeba na ty věci nahlížet z tehdejší perspektivy apod.
Nijak zvlášť to dětem nervu do hlavy, ale když se zeptají, odpovím jim podle pravdy. Jen tu pravdu mírně upravuju tím, že vynechávám nebo mírním různé příliš brutální detaily. Nechci, ať mají noční můry a představy, že tenhle svět je hnusný, nespravedlivý apod., i když to tak někdy bývá. Na realitu bez příkras mají ještě čas. Na druhou stranu jim v základu nelžu v tom, že je svět pořád spravedlivý, a že když budou hodné, tak bude vše ok. Nebude. Nemusí být.
Nejvíc si myslím, že je ale naučím tím, jak se stavím k realitě, jak se chovám, rozhoduji. Nevyžaduji po nich souhlas se mnou. Nemusí dokonce ani plnit všechny úkoly, co jim zadám. Přeji si ale, aby se mnou o tom mluvily. Argumentovaly. A upřímně, otevřeně. Ne lstí. Lžemi. I když i to občas připouštím – všichni někdy lžeme nebo „selektujeme“ realitu. Přeji si, aby mi řekly, že třebas zrovna nemají chuť na úklid pokoje. Řekly, mi, že je něco tajemství a nemůžou mi to říct. Že se mi něco nechtějí říct atd. Vše je možné. I mlčení, když se jim zrovna nechce mluvit. A jsou samozřejmě věci, které se musí. Ne ale obvykle nutně hned. Ne vždy. Obvykle mají volbu. (A někdy ne, protože prostě už není čas nebo mi dojde trpělivost).
Děti se hodně naučí, když je nějaký problém. Přijdou např. ze školy a řeknou mi, že je učitel nebo učitelka osočili z nějaké lži nebo řekli něco divného, nepříjemného apod. A já jim pomalu léta a důsledně ukazuji svět jaký je. Že paní učitelka třebas neměla dobrý den a pak přijde do školy a seřve děti. Že se pan učitel může mýlit. Že svět je sice skvělé místo na žití, ale je potřeba se taky trošku chránit – že ne všichni lidé mají dobré úmysly, ne všichni říkají pravdu.
Dokonce jim říkám, že nemusí s učitelem souhlasit. Že je to naprosto v pořádku. Jen to má nějaké následky – např. že učitelé zavolají rodičům. Že nemusí souhlasit ani se mnou. Ani s maminkou. S nikým. Jen se svým srdce a rozumem. Ale že jsou samozřejmě i situace, kdy se jich na názor nebudu ptát, protože vím. Protože nechci, aby narazili příliš. Někdy se nediskutuje – zejména pak s malými dětmi.
A taky říkám, že si nepřeju mít děti, které jsou s tatínkem servilní. Ne. Přeji si děti s názorem. Přeji si děti, které si umí vybrat, co je pro ně dobré (rád jim s tím pomůžu). Přeji si zároveň děti empatické k potřebám druhých. Což ale taky neznamená, že půjdou proti sobě. Anebo když půjdou, když zapřou své potřeby, tak to bude jejich rozhodnutí. Jejich svobodné rozhodnutí. A ne něco, do čeho je někdo zmanipuloval a ony se neuměly bránit.
Ne. Jak to výchovně dopadne nevím. Vidím zatím jen poločas či první třetinu. Výsledek fajn. Zatím.
Určitě dělám mnoho chyb. A určitě bylo a bude mnoho náročných situací. Obecně mám ale radost, že mám děti, které se umí ozvat či zakročit, když se děje bezpráví. Děti, které se (obvykle) umí podělit. Děti, které myslí (často) i na blaho druhých, ale nezapomínají i na sebe.
Kéž bych se to sám nemusel učit až v dospělosti. Ale to je zase jiný příběh. I to, co nebylo moc vydařené, nás může nějak posílit. Proto se nebojím dělat chyby. Vím, že je udělám. Je to konstanta. Nutnost. Tak se snažím je alespoň dělat s nejlepším svědomím a vědomím. A věřit, že to dobře dopadne.
Komunismus ani jiný režim si zde nepřeji mít. Máme tu samozřejmě různé problémy, ale pořád žijeme v nádherné a velmi svobodné zemi. Možná si to neuvědomujeme, ale je to tak. Jedny, dvoje, troje volby a jeden či druhý prezident to zatím nebyli schopni změnit. A snad to i zůstane, když budeme mladým lidem pomáhat vytvořit si názor, postoj a nezapomínat ani na srdce.
Dětem třikrát zdar. Zdar. Zdar. Zdar.
Nazdar, milé čtenářky a milí čtenáři,
Aleš
Poznámka: sepsal jsem po přečtení krátkého článku „Víte vůbec, co se tehdy stalo? Proč si tolik mladých lidí neumí spojit sovětskou okupaci s rokem 1968“; Andrea Procházková, Respekt, s. 33, číslo 35, 2018.