Ať už nám někdo udělal něco špatného nebo dokonce i něco velmi strašného, hnusného, nakonec nám stejně nezbývá nic jiného, než tomuto člověku odpustit. A taky sobě, neboť velmi často viníme sebe sama, že se nám něco takového stalo, ať už jsme to mohli ovlivnit nebo nemohli.
Jakmile danému člověku (i sobě) opravdu v hloubi duše odpustíme, jakoby nám z duše spadl těžký kámen. Už ho nemusíme dál táhnout. Už nemusíme upírat svou pozornost tím ničivým směrem. Cítíme v sobě mír. A můžeme se o to lépe soustředit na to dobré, cenné, co pak bude růst.
A přesto si říkám. Není i to, doufejme jen dočasné, neodpouštění něčím užitečné? Vídám mnoho lidí, u kterých mi přijde, že odpouštějí až moc rychle. Prostě odpustí viníkovi a život jde dál. Není ale takhle rychle odpustit nebezpečné?
Není ten hněv, to důrazné NE důležité, abychom si opravdu uvědomili, že něco bylo daleko za čárou? A navíc často ne jednou, ale mnohokrát a po dlouhá léta? Nepomáhá neodpouštění a hněv do něčeho takového už nikdy znovu nevstoupit?
Neodpouštění nás aktivizuje. Dává nám sílu bránit se. Pokud je to nutné, i útokem. Dává nám rozhodnost nerelativizovat, co se stalo. I to i v době, kdy nám začne selhávat paměť a už to nebude vypadat tak hrozně. Dodává nám odhodlání bojovat. A boj je někdy opravdu potřeba. Někdo nás prostě ničí dál a dál. A nezbývá než se tomu razantně postavit, od čehož by nás brzké odpuštění mohlo odradit.
Odpustit rozhodně ano. Ale raději až v opravdu bezpečném závětří, kde jsme se vylízali z veškerých ran a vybudovali si obranný štít, aby se již nic nemohlo opakovat.
Slovy Karla Kryla: „Nikagdá nězabúděm! Nikagdá nězabúděm!“ Odpustit nakonec můžeme a měli bychom i kvůli našemu zdraví. Ale zapomenout úplně bychom neměli. Těžké vzpomínky nám mohou čas od času připomenout, zdali jsme se opět někým nenechali zahnat do slepé uličky.
Nikdy nezapomeneme!