Má mít člověk trpící depresí právo na sebevraždu nebo dokonce na asistovanou sebevraždu? Pár poznámek o hodnotě života a o naději u lidí, kteří dlouhodobě duševně trpí.
V mnoha oblastech jsem poměrně velký liberál, ale v této otázce jsem přesvědčen, že cesta, na kterou se plánuje vydat Kanada se svým programem asistované sebevraždy (MAID), není dobrým směrem. Od roku 2024 se plánuje, že do tohoto programu budou zařazeni i lidé trpící duševním trápením (téma dětí zde raději vynechám) a bude poměrně jednoduché, rychlé a legální z tohoto světa odejít.
Na začátek trošku kontextu, kdo tento text píše. Jsem psycholog a terapeut, věnující se cestě k úzdravě nebo alespoň k trošku lepšímu životu u lidí, kde to často moc nejde – ať už jde o vážné partnerské obtíže nebo třebas letité úzkosti či deprese. Dlouhá léta jsem i já sám trpěl opakovanými epizodami deprese, kdy nežít znělo jako jediná možnost, jak zastavit to strašné duševní utrpení, a také vinu, jak lidem okolo sebe ničím život.
Zároveň ale věřím, že jsme do značné míry strůjci našich životů a měli bychom mít možnost rozhodovat o svém životě (v tomto ohledu se blížím k liberálům – ale ne těm podporujícím nezávislost jednotlivce za každou cenu; i liberalismus by měl mít podle mne nějaké nástroje, aby nepřerostl v anarchii individualit či asociálnost a měl by chránit ty, kteří jsou společností či okolnostmi zahnáni do zdánlivě beznadějné situace).
V případně deprese a obdobných vážných psychických obtíží mám jasno. Dál se budu snažit lidi zachraňovat od skoku z mostu, dále je budu poslouchat, dále budu poskytovat psychoterapii a dále, pokud si to bude situace opravdu vyžadovat, nechám lidi, kde budu mít opravdu jasné indicie, hospitalizovat na uzavřeném oddělení. Kdo chce, sice si nějakou cestu ke konci života nakonec najde, ale vnímám svou roli to alespoň oddálit a tuto cestu ztížit. Proč? Proč nenechat těmto lidem svobodnou vůli?
Jak se trefně vyjádřil Michael Gerson (zesnulý sloupkař The Washington Post, který trpěl depresemi): „Deprese je porucha nástroje, kterým určujeme, co je realita a co ne (Milan Jaroš; Respekt 23/2023).“ V narativní terapii této poruše říkáme „krutý hlas“ a každý, kdo zažil depresi, tento hlas zná. Hlas může říkat: „není žádná naděje“; „jsi přítěží pro své blízké“; nebo dokonce někdy působí i docela racionálně a těžko se zjišťuje, že je to hlas lživý: „když zemřeš dříve, napácháš méně škod na svých blízkých; budeš stát méně zdravotní systém; tvůj psycholog nebo psychiatr se bude moci věnovat někomu s lepší prognózou“ apod.
Jistě i ti z vás, kteří deprese neznáte, minimálně tušíte, jak může být krutý hlas nemilosrdný, a jak chytře může využívat našich dobrých hodnot (např. smyslu pro odpovědnost) či různých přesvědčení k tomu, aby nás donutil udělat něco proti nám samotným.
Za roky své praxe jsem viděl mnoho depresivních lidí a velká část z nich mi tvrdila, že jim prostě „lépe být nemůže“, „že to je marné“. A to si ještě uvědomuji, že jsem minimálně ve své soukromé praxi viděl spíše ty o něco více nadějeplné případy, protože moji klienti byli schopni přijít do mé poradny či se připojit online a ještě zaplatit. I tak mnozí trpěli těžkou chronickou depresí či bipolární poruchou. Co jsem si z toho odnesl?
Že i když lidé trpí chronickou depresí (úzkostí apod.) a nevidí naprosto žádnou naději, a dokonce ji nevidí ani profesionálové, kteří se jim snaží pomoci (pokud vůbec jsou v péči někoho), tak to vůbec neznamená, že se nějaké zlepšení nedostaví.
Co vím, tak velká část (nejen) mých klientů s depresí se alespoň trošku s roky zlepšila. Já taky. A nejenom jsme se zlepšili. Žijeme poměrně dobře navzdory tomu, že nám psychiatři (bohužel mnozí) tvrdili, že budeme nadosmrti na antidepresivech, stabilizátorech nálady a dalších lécích a ani intenzivní psychoterapie nás našich problémů nezbaví. Ostatně prognóza po čtvrté epizodě deprese bez řádné profylaxe (čímž se typicky myslí medikace, u části případů společně s psychoterapií) je děsivá a statisticky se blíží nule!
Nebudu tvrdit, že se všichni moji klienti z deprese atd. vyléčili. To rozhodně ne. Ale mohu tvrdit, že ti, kteří se opravdu snažili najít příčiny svých obtíží a něco zásadně změnit ve svém životě, se poměrně často zlepšili a někteří dokonce velmi, navzdory statistikám (zejména kvalitativní výzkum čím dál častěji poukazuje, že uzdravení či výrazné zlepšení není až takovou výjimkou, jak by se mohlo ze statistik zdát). A to mi dodává naději, že cesta k lepšímu je možná i u lidí, kteří jsou na tom chronicky opravdu špatně.
A právě kvůli těmto případům, kdy byla změna k lepšímu možná, nemohu souhlasit s tím, že je řešením vzít si život, ať už s asistencí či sám sebevraždou.
Ve chvíli, kdy pácháme sebevraždu, tak většinou nevidíme realitu, jak je (věřím, že výjimečně jsou i lidé, kde jde o racionální rozhodnutí, což respektuji, ale tento aspekt zde vynechávám). Vidíme typicky pouze dvě možnosti. Buď za A) žít blbě jako doposud, což se už nedá snést anebo za B) nežít, což sice také není žádná výhra, ale alespoň nebude trápení dále pokračovat (pokud tedy nevěříme v reinkarnaci či že nám to po smrti bude nějak spočítáno).
Deprese nám zatemňuje mozek a pomocí krutého hlasu nám říká, že existují pouze špatné varianty. Ale není to tak. Ve skutečnosti existují tisíce odstínů možných životů, a to životů dostatečně dobrých – pokud to ovšem neskončíme.
Problémem není deprese. Problémem je systém péče o lidi s depresí (a dalšími chronickými obtížemi). Problém je například málo kvalifikovaných a k tomu ještě opravdu dobrých profesionálů; problémem je leckdy několikaměsíční čekací doba; problémem je cena za terapii u nás, kteří pracujeme mimo sociální či zdravotní systém; problémem je, že se příliš zaměřujeme na hodnotu člověka spojenou s prací (depresivní člověk nepracuje nebo pracuje málo, takže je málo hodnotný; zapomínáme přitom, že každý člověk má hodnotu a např. péče o něj může být smysluplná a dávat cenné lekce nejen člověku, který depresí trpí); problémem je, že i my terapeuti často nevěříme, že změna je možná a nepřekvapivě tímto postojem ještě dále snižujeme pravděpodobnost úspěchu).
Problematickým je také, jak si my profesionálové představujeme „uzdravení“ (recovery). Až příliš často uvažujeme jen o symptomech a jejich vymizení, ale pro lidi trpící depresí je často důležité i něco jiného – např. smysl jejich života či kvalita vztahů. Pokud máme nějaký přesah života a nejsme sami, tak se úzkosti i deprese dají leckdy relativně dobře snášet (viz např. inspirativní kniha Storying Mental Illness and Personal Recovery; Thomsen et al., 2023).
Přeji si, abych pomáhal naději růst. Naději, že uzdravení je možné, byť možná nebude dokonalé. Věřím, že naše životy či životy našich blízkých, kteří dlouhé roky trpí, mohou být nakonec dostatečně fajn. U fyzických bolestí se to už v rámci paliativní péče poměrně slušně daří. U psychického utrpení se to bohužel moc nedaří, ačkoliv jde ve svém důsledku o podobné utrpení, ne-li horší.
P.S. Nepřeji si předávat pouze naději, ale také ukazovat reálné kroky lidí, kteří se z toho dostali nebo se jejich stav natolik zlepšil, že už neuvažují o sebevraždě. Pokud někoho takového znáte, kdo už zažívá to lepší období (po letech utrpení), ozvěte se mi. Vaše příběhy mohou pomoci. Díky!
Dne 6. 8. 2023 sepsal Aleš Neusar