Zhruba od poloviny ledna to se mnou šlo z kopce. „Z kopce“ pro mnohé znamená extra slušný výkon a mnoho práce (ano, vím to) — zde neúplný výčet: napsal jsem smysluplný grant, který by mohl pár let živit i několik dalších lidí, rozepsal knihu o úzdravě z deprese (kterou se snažím začít psát už asi 10 let), dokončil po 13 letech svou první beletrii, které věřím, že je opravdu dobrá (a editor mi sice řekl, že je to výborná kniha, ale zároveň mi ji do značné míry rozcupoval… a musím bohužel říci, že právem), dopsal jsem nějakou odbornou publikaci a začal psát další, začal se připravovat na habilitační řízení, měl poměrně hodně klientů na psychoterapii či poradenství, pomohl pár lidem, co tu nechtěli být na tomto světě, podporoval manželku v dopsání (ano další) diplomky v oboru vysněné psychologie, snažil se být alespoň podprůměrným tátou a partnerem, zachraňoval jsem příbuzného z velkých problémů, pomohl jednomu americkému profesorovi naučit se rychle česky, vydělal poměrně dost peněz, abychom mohli pokračovat v rekonstrukci bytu, který jsme koupili před 1,5 rokem, úspěšně dokončil psychoterapeutický výcvik (který jsem odkládal skoro rok). Dalo by se pokračovat.
Jenže. V tomtéž období jsem přestal spát (respektive spal mezi „vůbec“ až cca 4 hodiny max.). Podotýkám, že spánek je obvykle věc, která mi jde poměrně dobře (a zároveň jsou pro mne obtíže se spánkem indikátorem, že se děje něco blbě). Začal jsem být protivný na své okolí i sám sobě. Byl jsem konstantně unavený. Přestal jsem se pravidelně hýbat. Začal jsem hůře jíst. O něco více jsem pil (pití není můj zásadní problém, čili moje jedno dvě piva či sklenička vína by velkou část naší populace neoslnilo). Nestihl jsem X termínů a naštval dosti lidí – zejména studentů na univerzitě, kteří mnozí neprojevili moc empatie (ale to se věřím naučí – a na jejich obranu, opravdu se měli na co naštvat). Zrušil jsem X setkání, výuky apod. Došel na různá místa o něco později, než by se slušelo. Skončil na urgentu FNOL a dosti se bál, že tentokrát už to nemusí dopadnout dobře. I tady by se dalo pokračovat.
Dobré to není a ještě asi nějaký čas nebude. Pracuji teď na cca 20 až 30 %, ruším nadále velkou část svých aktivit, což ale je pořád poměrně dost. Ale pojďme k podstatě…
Už několik let se bavím s různými extra úspěšnými i méně úspěšnými lidmi, o tom, jak nastavit v životě určitou rovnováhu. Nedalo se nevšimnout, že mnoho lidí je sice úspěšných (i velmi) a do určité míry jsem úspěšný i já. Nicméně také většina z těchto nějak úspěšných lidí je přepracovaných, unavených a pokud si s nimi chcete dát schůzku či jet někam na chatu, tak se dívají do kalendáře za dlouhé týdny či měsíce.
Něco je špatně. A to hodně.
Zároveň jsem si také všiml, že ti opravdu nejlepší obvykle paradoxně čas mají. Nedávno jsem například kontaktoval jednu přední, mezinárodně uznávanou vědkyni ověnčenou všemožnými cenami a až mne šokovalo, jak mělo vše rychlý spád…
Během pár dní jsme měli video hovor a protože nás to tolik oba bavilo, zhruba za 14 dní jsme se i osobně setkali a pochopili, že jsme na podobné vlně – baví nás věci dělat pořádně, smysluplně a i kdyby grant nevyšel, šli bychom do toho i zdarma (jen musíme nějak nastavit udržitelnost, aby nás to jen nevysálo).
Podobně před pár dny. Napsal jsem jedné opravdu světové vědkyni – v současnosti asi té nejlepší v mé oblasti (úzdrava z rekurentní deprese, ze které se typicky lidem nedaří uzdravit – což je či byla i moje diagnóza). Opět. Naprosto rychlá reakce a velká ochota se potkat, což bych zrovna u ní nečekal.
Jednoduše ti nejlepší jsou asi nejlepší i tím, že prostě jsou schopni si svůj čas zorganizovat kolem opravdových priorit a dokonce se to i užít. Procházka a posezení po Bratislavě s prvně zmíněnou vědkyní, mou dcerou a strýcem byla moc super.
To ale není hlavní poselství, co bych rád sdělil. Co mne opravdu děsí je to, že v mnoha oblastech se po lidech chce profesionalita, špičkový výkon, stabilní výkon, neselhávání. A např. v akademickém prostředí je toto obzvláště absurdní, protože platy tomu (minimálně na státních univerzitách) absolutně neodpovídají. S oblibou říkávám někdy studentům, že když se mi podaří průměrně placené jednodenní školení v nějakém slušnějším korporátu, tak to odpovídá zhruba mému měsíčnímu platu na univerzitě. Dosti se potom diví, proč jsem na univerzitě (i já se leckdy divím, byť proto mám i své důvody a věřím že smysluplné).
Univerzity jsou obzvláště specifické prostředí, kde se lidé dosti často nenávidí a různě si závidí a to ještě v kontextu výdělku cca 30 až 50 tisíc (hrubého!) měsíčně. Kdyby to bylo alespoň 150 nebo 200 tisíc, jak to je v korporátu, pro který občas pracuji. Ale jak známo, čím méně máš, tím více nenávisti produkuješ… (alespoň na univerzitách to takto často funguje a nejen v České republice).
Tento plat ovšem překvapivě vůbec nesouvisí s tlakem na výkon a excelenci. Univerzity zkrátka chtějí všechno. Excelenci a výkon a ještě zadarmo. Podobně jako státní televize a rozhlas. Už roky tam občas jezdím a dříve mi dali alespoň almužnu v podobě cca 2000 korun. Poslední roky už ani to – prý to je přece moje reklama. Když jim říkám, že reklama je to poslední, co potřebuji, diví se. Ale když máte plnou poradnu a nevíte, co dělat dříve, když i ten korporát chodí s prosbami o to či tamto školení apod., opravdu nepotřebujete více reklamy. Spíše naopak. Protože, když to občas přestřelím a jsem vidět moc, pak mi také chodí více emailů, telefonátů apod. a stejně toho nestihnu více.
Ale ten tlak na výkon se netýká jen univerzit. Je to něco mnohem častějšího, celospolečenského. Vidím to skoro všude. Excelence. Excelence. Excelence. Forbes. Žebříčky. Citace. H-indexy. Počet lajků. Počet bohatých známých. Počet a kvalita akcií.
Chci dodávat kvalitu, ale upřímně jsou mi jakékoliv žebříčky naprosto ukradené. Neříkají totiž vůbec nic o mém dopadu. Znám příklady lidí, co dostali i Nobelovu cenu za nic (resp. za potenciál, který nebyl naplněn). A lidí, co dostali menší ceny a vlastně za nic je samozřejmě mraky.
Chci dodávat slušnou kvalitu a klidně i velmi dobrou. Ale nechci se u toho zabít. Nechci opakovat mou zkušenost s urgentem (minulý pátek). Nechci už tolik pracovat. Nechci se rozvést s mou milovanou ženou (stres a protivnost tomu nepomáhá). Chci pečovat o své tělo i duši. Chci dál jezdit na hory, na chatu, do přírody, za přáteli, zpívat, tančit, hrát si. Chci neodmítat mé děti, že mám moc práce – ony už jsou tak velké, že mne asi ani brzy nebudou potřebovat. Chci dostávat na univerzitě alespoň mírně vyšší plat, ať se nemusím stydět a pořád vysvětlovat, že opravdu nejsem blázen, když tam zůstávám a dává mi to pořád (nějaký) smysl. Chci si dodělat tu docenturu, ač vím, že to není dobrý nápad – že mi přidají pár peněz, ale taky spoustu starostí navíc. Chci pracovat o něco méně (což se mi po většinu roku daří), chci jezdit odpoledne na kole (když je venku hezky), plavat v krásném jezeře, které tu v Olomouci máme (Poděbrady), chodit do sauny, dívat se na filmy, číst skvělé knihy a občas i nějakou napsat.
Věřím, že tohle vše je možné. Možné, pokud budu říkat na většinu věcí ne. Ale také v případě, že eko-systémy, ve kterých funguji (např. ten univerzitní) se trošku pozmění a pochopí, že když už nedávají peníze, musí dát něco jiného – např. čas, svobodu apod.
Věřím, že se dá mít dopad na svět a u toho se nezbláznit. A to, že jsou kolem mne primárně workoholici, kteří se pomalu, ale jistě blíží do záhuby, to mne přijde smutné. Takhle ne, přátelé. Nebuďte (jako občas) já! Zkusme to jinak. Změňme ta prostředí, kde se pohybujeme na méně toxická. Pokud se nám to nepodaří nevadí. Planeta nepotřebuje tolik lidí. A navíc tolik přepracovaných, protivných lidí.
P.S. 1: Tento příspěvek neprošel korekturou. A schválně! Ladím články vždycky docela dlouho, ale pak mi to trvá a bere energii na podstatnější věci – třebas snídani s dětmi a ženou. Tak pardon za chybky, určitě i hrubky a další nedokonalosti.
P.S. 2: Už nechci být dokonalý. Chci být člověk. Člověk omylný. Občas neprofesionální. Občas protivný. Občas cokoliv. Chci být jako AI, u které se vědci a programátoři snaží nastavit, jak moc má být nedokonalá, abychom jí, my lidé, věřili – dokona LOST. Tu sice všichni požadují, ale nikdo jí nevěří. Ztraceni (LOST) v dokonalosti. Nechci být dokonalý. Chci dělat užitečné, smysluplné věci. Ne se podřizovat žebříčkům a nesmyslným požadavkům a nějaké bájné nenaplnitelné excelenci. NE propagaci a normalizaci toxického workoholismu, na kterém se podílí nejen špička našich politiků, ale vlastně celá společnost.
P.S. 3: Díky např. Andrea Madarasová Gecková, Standa Ježek, Jarda Páviš, Josef Kundrát, Tereza Matějčková, Rado Masaryk, Petr Hroch, Tomáš Grim, Tomáš Nikolai, Ivo Plšek, Ivo Čermák, Katarína Millová, Vladimír Chrz, Radko Obereigneru, Stefan Berec, Jan Benda, Honza Vojtko, Pavel Rataj, Eva Klusova, Filip Tailor, Vojtěch Holický, Marta Sýkorová, Zuzana Neusarová, Petr Palarčík, Zuzana Thaiszová, Tomáš Urbánek, Adam Von Sychrow, Peter Halama, Tomáš Řiháček, Pavel Bednařík či lidem, co opustili FB nebo tu ani nikdy nebyli jako Daniel Hastík, Steriani Elavsky, Douglas Bernstein, Diane Halpern, Lukas Blinka a mnoha dalším… Díky za inspiraci, podporu a příklad, že to nějak jde.