Motto: „Možností, jak se v životě trápit, existuje bezpočet.“ (P. Třešňák)
Trápíte se? Hodně? Jsou to týdny? Možná měsíce? Nebo roky?
Udělali jste něco opravdu hrozného? Omylem? Nebo dokonce úmyslně, protože to bylo nejlepší z nejhorších řešení? Nebo někdo udělal vám něco hrozného? Někdo vás opustil? Jste vážně nemocní? Někdo vám umřel? Někdo s vámi přerušil kontakt a vy tomu nerozumíte? Ztratili jste práci, kterou jste milovali? Nebo?
Ať už máte důvod jakýkoliv, jednoho dne může být užitečné si položit otázky: „Má to nekonečné trápení ještě vůbec nějaký smysl? Pomáhá to něčemu? Dělá mne to lepším? Lépe využívám svůj omezený čas na tomto světě?“ A upřímná odpověď nemůže být jiná než „ne“.
V krátkodobém horizontu patří jakékoliv trápení, smutek, bolest, hněv, strach, vina, zoufalství, melancholie, beznaděj atd. k důležitému repertoáru naší duše. Ukazují mimo jiné na to, že nejsme psychopati. Že když něco uděláme, tak cítíme vinu a snažíme se to nějak odčinit. Když nás někdo zradí, cítíme bolest a hněv a vzdálíme se dočasně lidem. Když někoho ztratíme, cítíme smutek.
Co když jsou ale tyto pocity dlouhodobé? Nedáváme sami sobě druhou (či osmou, desátou) šanci? Co když nám nedovolují žít? Znemožňují nám radovat se z života? Využít ty chvíle, co nám zbývají?
Pak se domnívám, že už je na čase se spíše naštvat. Ne na druhé, co nám něco udělali. Možná o tom ani neví. Nebo také neuměli jednat jinak. Naštvat se hlavně na sebe.
Nasrat se na sebe (pocházím ze Slovácka, pardon), proč jsme odevzdali veškerou naši moc druhým lidem, práci, čemukoliv, co nedopadlo? Proč jsme se stali bezmocnými trpiteli? Proč se pořád cítíme tak blbě a ještě se v tom možná rochníme (a možná máme dokonce pocit, že jsme ti „lepší“?)
Bezmocní lidé se neuzdravují. Konzervují se ve své bezmoci. Ve své roli oběti. Nedělají kroky k lepšímu. Hledí velkou částí své pozornosti do minulosti a nacházejí stále a znovu důvody k trápení.
Pokud se vydáme z místa trápení dál, nejspíše to budou kroky plné přešlapů, potíží, ale pokud vydržíme jít a alespoň mírně se poučíme a budeme vnímat nápovědy naší duše i těla, jednoho dne někam přijdeme. Někam, kde již trápení nebude potřeba. Někam, kde bude i kousek radosti, lehkosti v našem bytí.
Takže nezapomeňte se naštvat na sebe. Zmobilizovat své síly. Takhle ne! A vykročit. A při té cestě ven z trápení nezapomínat na kousek laskavosti k sobě i k druhým. Nikdo není neomylný. Nikdo není bez viny. Nikdo.
Každé utrpení může mít svůj konec, byť se nejspíše jednou za čas ozve jako jizva na našem těle. Jizva, která připomene, co jsme zažili. Jizva, která nás dělá moudřejšími, krásnějšími, celistvějšími, více lidskými. Můžeme opět nechat svou řeku téct. Čas léčí. Ale dá se udělat hodně proto, aby ani on neléčil…