Rubriky
Můj výběr Proměna, spokojenost, život

Proč zůstáváme v toxickém vztahu?

Zůstáváte v toxickém, nezdravém, nějak nedobrém vztahu a nedaří se vám z něj vystoupit? Dobrá zpráva je, že máte za sebou jeden z nejtěžších kroků. A to je uvědomit si, že v podobném vztahu vůbec jste! Máte alespoň kousek náhledu a hodnoty sebe sama. A pokud v podobném vztahu nejste, může vám následující text pomoci si připomenout, jak by měl dobrý, zdravý vztah vypadat. Přeji mnoho odvahy při čtení (je to docela dlouhé) a hlavně v životě. O ten jde. Vše dobré přeje Aleš Neusar

Na začátek je dobré si říci, že ne v každém vztahu nás někdo do krve mlátí či nějak jinak extrémně zneužívá. Toxicita se projevuje často i mnohem jemnějšími formami týrání a přitom velmi hlubokými. Proto také může být obtížné si jí vůbec všimnout. Může se projevovat pohrdáním, hezkým chováním pouze za „něco“, nerespektem k našim hranicím, pomluvami, ponižováním, dáváním a odebíráním „lásky“, mlčením, nereagováním, lhaním, ničením věcí, zastrašováním, vyhrožováním, nálepkováním, že jsme vadní, patříme do blázince, manipulací, naváděním dětí proti nám, odebíráním peněz na domácnost, atd. Možností a forem týrání je nepřeberně mnoho.

ZÁVISLOST: Téměř všechny toxické vztahy mají v sobě velký prvek závislosti. A to závislosti nezdravé (určitá míra zdravé závislosti je ve vztahu v pořádku). A závislost v nich má tendenci se s časem prohlubovat. V něčem se chováme podobně jak krysy, se kterými experimentuje bláznivý psycholog. Zjistilo se totiž, že nejlepší upevnění našeho chování nastává, když zpětná vazba je nekonzistentní. Jinými slovy nějaká „odměna“ či „trest“ není pravidelná. Nedá se jasně předvídat. Někdy se objeví a jindy v podobné situaci nikoliv. A tak se jako ty krysy snažíme a snažíme, aby odměna zase přišla. Vždyť nás přece partner na Vánoce nebo při sexu obejmul. Pamatujeme si to. A snažíme se a snažíme, jsme více a více frustrováni, děláme cokoliv i pod naši důstojnost a ono to zase někdy přijde. Hurá. Naše centra slasti dostanou konečně dávku dopaminu, po které tolik toužila. A pak vše zase znovu. Vzácnost a nepředvídanost dodává odměně na zvláštní důležitosti. (Poznámka: To také vysvětluje z části, proč se můžeme nudit či odejít i z dobrého partnerství. Když o nás partner pečuje pravidelně, my si na to zvykneme a leckdy si toho přestaneme vážit. Naše centra slasti znecitliví. To nutně neznamená, že by pečující partneři měli úplně přestat, ale je fakt, že dát si občas přestávku v péči o druhého partnera může dát druhému partnerovi prostor pečovat i o nás.).

Postupně typicky vzniká bludný cyklus násilí, týrání, ponižování… Oběti mnohdy toxicitu popírají, či si to uvědomují, ale přesto ve vztahu z mnoha důvodů zůstávají. Po explozi násilí někdy dochází k období klidu, u některých párů dokonce k „líbánkám“. Po nichž zase narůstá tenze, která vyvrcholí v dalším propuknutí násilí. Atd. Leckdy může mást, že např. sexualita může fungovat. A dokonce může být i velmi vášnivá. Traumatická vazba často zvyšuje chemii mezi obětí a agresorem! Někdy jde o fascinaci. Např. žena zůstává s charismatickým umělcem, který je sice naprosto nepředvídatelný, podvádí ji, ponižuje, ale získává tím určitý status quo a také „hodnotu“, že má takového charismatického muže. Nekritická fascinace nemůže vést k dobrému vztahu. Jako bychom fascinací sdělovali, že my máme hodnotu mnohem nižší. Jen tam, kde zdravě vidíme to dobré i horší a to horší není toxické, může vyrůst zdravý vztah. Pokud se naše zkušenost podobá horské dráze, pokud přichází přibližování, oddalování v rámci dnů, týdnů či měsíců, jde nejspíše o toxický vztah. I zdravé vztahy mají samozřejmě své cykly, ale ty jsou mnohem mírnější, nejsou tak časté, a hlavně v nich není strach. Můžeme být takoví, jací jsme.

V patologickém vztahu se bojíme projevit. Bojíme se, aby se zase něco nestalo. Aby se zase nerozjel bludný cyklus (ten se bohužel rozjede stejně). Strach je protikladem lásky. Zneužívaný člověk se bojí a je zmatený. Má mnoho bludných přesvědčení. Nevěří své intuici, svému tělu a duši, které strádají. Dobré to samo od sebe ale nebude! Možná v případě zázraku. Ale to by musela zneužívající osoba dosáhnout náhledu, opravdu se hluboce proměnit a chtít se proměnit, což je velmi vzácné. Se závislostí na toxickém partnerovi je to podobné jako s jinými závislostmi, třeba na alkoholu. Alkoholik nemůže mít doma alkohol. Nemůže minimálně do naprostého vyléčení ani chodit do hospody. Potřebuje se svému objektu touhy vzdálit. Podobně i žena či muž, který je týraný, nemůže žít s touto osobou dál v jedné domácnosti. Potřebujeme vzdálení se, abychom si plně uvědomili bludný cyklus zneužívání. Potřebujeme zažívat jiné, zdravější vztahy. Potřebujeme podporu od dalších osob, ať se do bludného kruhu opět nevrátíme. Dobrá zpráva je, že se závislosti dá zbavit. Je možné si zahojit své rány (např. pomocí psychoterapie a vzdálení se) a přestat prahnout po návratu do známého toxického světa.

BAGATELIZOVÁNÍ NEGATIVNÍCH STRÁNEK, VYZDVIHOVÁNÍ POZITIVNÍCH: Můžeme si být vědomi toxických stránek našeho partnera, ale můžeme je bagatelizovat např. tím, že přesouváme pozornost k tomu, co funguje. Nebo se přímo odpojujeme od toho špatného. (To se děje více u lidí, co zažili v dětství trauma nebo neměli dostatek lásky. Tak se naučili odpojit od lidí. Když jsme „odpojeni“, tak to tolik nebolí.) Partner nás psychicky týrá, ale my vyzdvihujeme, že stále nosí výplatu a nechlastá jako soused. Neuvědomujeme si, že stačí i jen jedna toxická vlastnost našeho partnera, proto abychom s ním nebyli. Žádný partner nás nesmí ponižovat, týrat, bít, nesmí nám nahánět strach! I kdyby byl jinak skoro „dokonalý“. Toxický vztah má tendenci nám udělat naprostý zmatek v hlavě, v naší intuici. Máme tendenci vidět spíše idealizovanou verzi vztahu, žijeme ve snu a ne v realitě! Vážíme si velmi těch pár momentů, co jsou hezké a k těm se upínáme. Chceme věřit, že „tentokrát“ to bude jinak. Ne nebude!

NEMÁME ALTERNATIVU: Máme pocit, že nezvládneme být sami nebo že jiné vztahy budou mít jiná zásadní „ale“, ty navíc neznáme, takže se raději držíme toho, co máme. Neznámého se bojíme více než známého „vězení“. Na to už jsme si zvykli. Ano je pravda, že „nové“ může být horší. Ale když alespoň trošku nahlédneme důvody, proč jsme tak dlouho zůstávali v něčem naprosto nevyhovujícím, toxickém, zvyšuje to pravděpodobnost, že nový vztah může být i lepší. A bez rizika, že to prostě zkusíme, nic lepšího přijít nemůže a nepřijde. Může tu být i finanční závislost, ekonomická. Nicméně bez týrání budeme žít i skromně násobně lépe! Můžeme také alternativy absolutně nevidět. Nemusí nás napadnout. Proto je potřeba sdílet s druhými. Ale pozor, pokud žijeme v toxickém partnerství, je dost pravděpodobné, že i naši blízcí, mnozí členové naší širší rodiny, mnozí naši známí žijí také v něčem toxickém! My potřebujeme vidět a zažít, že to jde jinak. S někým zdravějším. Je třeba začít vidět možnosti. Vidět, že i my máme možnosti, nějakou sílu věci změnit.

TOXICKÝ SYSTÉM: Samotný systém, ve kterém žijeme, má tendenci se udržovat. Proto je z něj tak těžké vystoupit. Neboť lidé v systému často udělají cokoliv proti změně, i kdyby byla dobrá. Systémy mají rády stabilitu. A je jim jedno, zdali je zdravá či toxická. Když ze vztahu odcházíme, musíme být připraveni na velký tlak na návrat. Ten může podpořit i vina, naši blízcí, kteří nám mohou radit, ať neblázníme atd. A taky příliš rychlá, nepromyšlená cesta ven může způsobit příliš velkou bouři, která pak spustí protisílu, která nás donutí se vrátit. Když se změníme, nutí to i druhé do změny. A to lidé nemají rádi. Proto ten obrovský protitlak. A on odněkud přijde. Jak zvenku, tak i od nás zevnitř. A je nutné ho prostě „jen ustát“. Čas nakonec téměř vše vyléčí, jen nesejít z cesty a pokračovat dál. Tlak možná ustane, ale možná také ne. Musíme být odvážní být i „neoblíbení“ rodinou, bývalým partnerem apod.

NÍZKÁ SEBEHODNOTA: Pokud vnímáme nízkou hodnotu sebe sama, máme tendenci nacházet a zůstávat v nezdravých vztazích, které naši sebehodnotu ještě dále snižují. Ve vztahu, kde nám partner či partnerka ještě „přikládá“, dodává argumenty, jak jsme nedokonalí, jak se mýlíme, jak si za všechno můžeme sami, tím jací jsme. Když si sebe sama nevážíme, nemůžeme být v dobrém zdravém vztahu. Někde v hloubi duše totiž víme, že si ho nezasloužíme. Možná je tento partner to „nejlepší“, co můžeme mít. A lepší jak nic! Automaticky máme i nízká očekávání. A taky pozor na sekundární zisk. Když zůstávám v toxickém vztahu, tak můžu být já ten hodný, ten chudák! To mi může dávat určitou hodnotu. Druzí mne mohou litovat. Když z toho ale vystoupím, o tohle přijdu. Už si za své bolesti a propady budu moci sám. Druzí už nebudou se mnou tolik soucítit.

NÍZKÁ OČEKÁVÁNÍ: Máme nízká očekávání od vztahu. I s málem se spokojíme. Jsme sice nespokojení, ale neočekáváme, že by to „jinde“ mohlo být lepší. Takhle to je přece „normální, běžné“. To může být podporováno příbuznými, známými, kteří nám říkají moudra typu „v každém manželství něco je“, „nakonec je jedno s kým jsi“ apod. Ne! V každém partnerství jsou určitá nedorozumění, konflikty, ale v globálu by mělo být partnerství spokojené, měli bychom vědět, že v něm chceme zůstat, cítit se v něm bezpečně, dobře po většinu času. Být s někým by mělo být lepší, jak být bez někoho. Velmi často v příbězích lidí s nízkou sebehodnotou a očekáváními najdeme v dětství zneužívání nebo nedostatečnou chladnou, zanedbávající péči rodičů. Lásku jsme neznali. Nebo bolela. A to je ta láska, na kterou jsme si zvykli. A pokud jsme v nezdravém vztahu, tak se vlastně potvrdí naše očekávání. Vše zapadne. S tím souvisí i fenomén, že někdo přistoupí na vztah za naprosto nevhodných podmínek. Např. partner se nám např. tak moc líbí, je tak moc charismatický, krásný, fascinuje nás, že přistoupíme i na naprosto šílené podmínky vztahu, kde partner může téměř cokoliv a my nedostaneme téměř nic. Vztah by měl být nějak vyvážený. Každý máme své dary, ale oba bychom měli dostatečně prospívat a získávat ze vztahu.

VÍRA VE ZMĚNU, NAPRAVENÍ: Někteří neumíme opustit pozici pečujícího. Ať to stojí, co to stojí. Jiní zase máme pocit, že se přeci partner může změnit, navzdory všem očekáváním. Že se nakonec kvůli sobě, nebo nám změní! Ale jediný, kdo se může změnit, jedinou změnu, kterou máme v rukou, je naše změna. I kdybychom tedy uvěřili, že změna je možná u našeho partnera, tak musíme nejprve zabezpečit sebe sama, nežít v něčem toxickém. A pokud se partner opravdu uzdraví, pokud nahlédne, možná se k němu za pár let můžeme vrátit (to je ale extrémně výjimečné!!!). Nemusíme někomu pomáhat. Nemusíme být odpovědní, nemusíme o někoho pečovat, když se k nám nechová dobře, když nám ve vztahu není dobře. Je třeba mít sebe na prvním místě. Naši hodnotu. Ne partnera! Pokud se bude chtít změnit, tak to možná udělá. Ale velmi často tím, že ve vztahu zůstáváme, paradoxně ještě posilujeme toxický systém. Tyran potřebuje svou oběť. A oběť svého tyrana! Jednou mi můj holandský „skoro táta“ Hans řekl, že se rozvedl poté, co si uvědomil, že už si s manželkou sedm let říkali, že „jednou to bude lepší“. A Hansovi jednoho dne zkrátka došlo, že nebude. Sedm let je dlouhá doba. Ale díky bohu, že mu to došlo po sedmi letech. Mohl tak prožít ještě mnoho nádherných let v mnohem lepším vztahu, kde bylo více harmonie, lásky a respektu. A jeho žena si nakonec našla také velmi hezký vztah.

VINA: Často cítíme vinu. Ze vztahu se přece neodchází. Slíbili jsme si spolu být v dobrém i zlém. Možná dokonce i před Bohem. Přece nerozbijeme úplnou rodinu. Možná si dokonce myslíme, že si za špatné chování našeho partnera můžeme sami. V tom nám může toxický partner hodně pomoci, pokud má na nás vliv, umí nám „vysvětlit“, jak jsme špatní a my mu uvěříme. Kdybychom se změnili, tak se k nám tak hnusně chovat nebude? Možná jsme byli nevěrní a teď si sypeme popel na hlavu? Ne. Nikdo se k nám nemá a nesmí chovat hnusně. Nikdo nás nesmí zneužívat. I kdybychom udělali cokoliv. Pokud děláme něco špatně a partnerovi se to nelíbí, tak má přijít snaha o změnu a pokud není možná, má nás partner opustit. Ale rozhodně ne týrat nebo něco oplácet!

KVŮLI DĚTEM: Mnoho lidí zůstává v toxickém vztahu kvůli dětem. Je to méně lidí, jak v minulosti, ale pořád hodně. Nedochází jim, že toxický vztah děti ovlivňuje násobně více jak separace rodičů. Děti se primárně učí příkladem, a pokud žijí dlouhodobě v „nemocné“ rodině, pak přesně toto je velkým rizikem, že to budou opakovat. Že se nenaučí zdravější vzorce. Nikdy není úplně pozdě. I když jsou děti malé nebo větší, vždy jim může pozitivní, lepší vzor pomoci. Ale samozřejmě čím později, tím se děti „naučí“ „odpozorují“ více. Dobrého i zlého.

MANIPULACE: Partneři nás často různě manipulují, abychom ve vztahu zůstali. Vyhrožování, ponižování, ukazování, jak to bez nich nezvládneme a oni jak vše perfektně zvládnou, vyhrožování, že zničíme rodinu, když odejdeme, že děti budou trpět atd. Možností jak nás manipulovat prostřednictvím našich citlivých míst je bezpočet!

MINULÉ INVESTICE: S partnerkou jsme roky, něco jsme vybudovali, snažili se, možná máme spolu děti, máme společné známé, sousedy, rituály. To přece nemůžeme potopit, kvůli tomu, že je nám zle, somatizujeme, jsme nešťastní?! Ano, investice, minulost, vzpomínky, to vše nás drží u starého, byť již dávno nevhodného. Přece o to vše nepřijdeme?! A často nám nedochází, že v sázce jsou roky našeho života, naše zdraví, naše děti. V sázce je opravdu hodně!

LÁSKA: To, že někoho milujeme, bohužel nemusí znamenat, že v daném vztahu máme setrvat, že daný vztah je dobrý, zdravý, vzkvétáme v něm. Můžeme cítit lásku i nenávist zároveň, můžeme něco na partnerovi milovat, a přesto to může být toxický vztah, ze kterého je třeba odejít. A taky se domnívám, že to není „pravá láska“. Láska by neměla přinášet strach a ponížení. Měla by být stabilní a ne jednou za čas a mezitím nenávist. Opravdová láska se s časem rozvíjí, je v ní prostor pro respekt k odlišnostem, naslouchání, pro pocit bezpečí.

STRACH ZE SAMOTY: Špatný vztah nám může připadat lepší než žádný vztah. Bojíme se být sami. Bojíme se, že to nezvládneme z různých důvodů. Vidíme jen černé scénáře, co všechno by naše rozhodnutí opustit toxický vztah znamenalo. Neuvědomujeme si, že tak si odpíráme šanci žít jinak a lépe. Samozřejmě, pokud nedojde k dostatečnému náhledu i změnám v našem životě, může se stát, že si najdeme i někoho horšího. Pokud ale k náhledu i určitým změnám dojde, tak je velká pravděpodobnost, že další vztah bude lepší. A také velká šance, že pokud se ukáže, že dobrý není, tak už budeme jej schopni opustit dříve.

STRACH: Můžeme mít strach ze změny. Strach, co vše ztratíme. Strach, že se nám bude partner mstít přes děti, peníze atd. A u žen se také často objevuje strach z fyzické převahy muže. Nebojte se ale. Pokud by vám muž něco udělal, tak můžete zavolat policii. Násilník může být vykázán. I malá, fyzicky slabá žena má v právním státě velkou moc. A přes všechny nedostatky naší země, žijeme v právní zemi. Má nám kdo pomoci. Nejsme bezmocní!

ILUZE KONTROLY: Mnoho lidí má pocit, že má určitou kontrolu nad situací, nad týráním. Najdeme si nějaké mechanismy, jak přežít i ve vězení. Jak se občas vyplakat, vypovídat. Najdeme si milence, který je na nás hodný. Vyhýbáme se tyranovi a tím pádem na nás nedopadá tolik negativního. Máme ale opravdu kontrolu? Není to pouze výmluva? Ano, možná se tím dá minimalizovat dopad, ale chceme zůstávat ve vztahu, kde se bojíme? Kde nevíme, kdy přijde útok? V dobrém vztahu kontrolu opravdu máme, protože tam vládne respekt, láska, bezpečí, jistota. Když se nám něco nelíbí, tak to partner slyší a snaží se s tím něco udělat.

NEDOSTATEČNĚ ROZVINUTÉ HRANICE: Zdravý člověk má zdravé hranice. Když se mu něco nelíbí, tak to řekne. Když se něco nelepší samo, tak začne dělat kroky ke zlepšení. Když partner nereaguje na naše četná přání po zlepšení, tak přijde přirozený důsledek (např. náš dočasný odchod). Jednoduše máme hranice a ukážeme je partnerovi a on je respektuje, a pokud nerespektuje, pak se musíme o sebe postarat. Mnoho lidí, co zůstává v toxických vztazích má naprosto nedostatečné hranice. Anebo mají hranice ode zdi ke zdi, což není také zdravé. Hranice znamenají, že vím, jaký jsem, co potřebuji, umím to také sdělit. A vnímám, když je někdo překročí a umím to říci. Nečekám až na výbuch agrese, který typicky žádné hranice nenastaví, pouze dojde k uvolnění emocí a pokračujeme v bludném cyklu dále.

CO DĚLAT?

Je třeba si uvědomit si, jakou roli v toxické dynamice máte vy sami. To, co dovolíte, to bude pokračovat!! Každý z nás má aktivní roli. Každý můžeme něco udělat. Alespoň malý krůček k lepšímu. Den za dnem.

Začít nastavovat hranice. Toto ne. Takhle ne. Tohle už se mi nelíbí. Takto to dál nechci. Pokud to nejde jinak, vzdálit se. Bránit se. Vzít si někoho na pomoc.

Naslouchejte lidem, co „vidí“. Když jsme v toxickém vztahu, tak mnoho věcí bagatelizujeme, vidíme zkresleně. Naslouchejte lidem, co mají zdravé vztahy, mají odstup a vidíte, že vás mají rádi. Mohou se samozřejmě v něčem také mýlit, ale mnohdy vidí toxicitu mnohem jasněji, než vy, protože vy už jsme si na ni zvykli.

Najděte si oporu. Profesionální psychoterapii či další pomoc a taky oporu mezi přáteli. Potřebujete sebrat síly a odvahu. Stát se „mocnějšími“. Změnu můžete udělat pouze vy! Druhá strana ji velmi pravděpodobně neudělá, protože jí toxický systém může i v něčem vyhovovat, jsou na něj také zvyknutí (stejně jako vy).

Uvědomte si, že jste dobří, krásní lidé. To může být dlouhý proces, neboť vaše krása byla často roky pošlapána. Buďte k sobě laskaví. Ke svému tělu i duši! A přesně takoví, jací jste teď, vás někdo může milovat a přijímat. A když budete přijatí, milovaní, tak budou i další případné potřebné změny jednodušší. Bude jednodušší dále objevovat vaše drahokamy. Pro vás i pro druhé! Stanete se novým člověkem. A vaše původní já, které se podílelo na toxickém systému se postupně rozpadne.

Až odejdete, tak se připravte na to, že udržet změnu bude nejnáročnějším krokem. I toxický partner vám bude chybět. Máte společné vzpomínky. Může vás různě manipulovat. Můžete mít snížený životní standard. Může vám chybě sex, sdílení, zbytek společných rituálů, co vám zůstal, mohou vás pronásledovat krásné vzpomínky, pocity viny. Komu zavoláte, když vám bude smutno? Co uděláte, když se vám bude chtít zase vrátit?

Když odejdete z toxického vztahu, tak tím projevíte zejména lásku k sobě (případně i dětem). A možná dáte i partnerovi šanci se zastavit a také udělat určité změny.

Dávejte a dostávejte. Milovaný bude pouze ten člověk, který také dovede milovat. Dostávat bude ten, kdo také umí dávat. Vztah je o dvou lidech. A nikdo zdravý, s dobrou sebehodnotou nebude dlouhodobě s někým, kdo mu nic nedává. Dávání, podpora druhým, být užitečným, když chceme a můžeme, je to nejkrásnější. A když to dělají oba v páru, jen těžko to dopadne špatně, pokud si zároveň zachovají své hranice, umí říci ne, umí žádat, co jim chybí, umí mluvit o svých pocitech, potřebách, respektují se.

A dobrá zpráva na konec. To že je (a brzy snad „byl“) váš vztah toxický, neznamená, že by byl bezcenný. V každém vztahu máme možnost se hodně naučit. A v toxických možná ještě více, neboť se to dotkne našich nejhlubších témat jako láska k sobě, vztah k našemu tělu, duši, naší identity, hranic, sebehodnoty. Tento vztah nám může pomoci objevit naše potlačované části, stát se celistvějším člověkem, nastavit v dalších vztazích hranice i cokoliv dalšího zdravějším způsobem.

Illustration by Olivia Costantino (here).