5:20 ráno. Sedím na úpatí rokliny, kterou po časy vytvářel Studený potok. Voda v něm je opravdu chladivá a i teď v létě to chce trošku odvahy se v ní vykoupat. Ostatně potok pramení vysoko v horách, někde mezi Slavkovským a Lomnickým štítem. Překvapuje mne, jak je v místech, kde sedím, koryto široké. Potok sice teče rychle a má celkem dost vody, ale přesto vypadá široké i poměrně hluboké koryto výrazně předimenzovaně.
Poslouchám šumění potoka a zpěv ptáků. Trošku se snažím cvičit a protahovat. Slunce je zatím nízko, tak je ještě chládek, který je tu prý tohle léto zatím vzácností.
Koryto potoka s ostře vyhloubenými břehy mi strhává pozornost.
Jsem z posledních týdnů velmi unavený. Děti, práce, očkování, pořád někdo něco chce, nově otevřená kultura, nové výzvy atd. atd. Vše zároveň.
Přemýšlím, co by se stalo, kdyby v Tatrách opravdu dlouho vydatně pršelo. Jak by byl potok velký? Nechce se mi věřit, že by dosáhl, až k místu, kde sedím, ale možné to je. Co jiného než voda za pomoci slunce a větru by roklinu vytvořilo?
Musela by to být ale opravdu velká voda. Možná desetiletá? Nebo dokonce staletá či ještě víceletá?
Jak žiju poslední týdny? Snažím se vecpat všechny povinnosti i radosti do ‚mini-koryta‘ mého života, kam se to jednoduše nevleze. Moje roklina už nemá moc kapacity navíc. Přetéká a já se furt snažím vylít tu jeden kyblík, tam možná celou cisternu, ale vše je to spíše jen kosmetická změna.
Nedávno jsem se s jedním kamarádem o tomhle bavil. Sdílel jsem s ním své přesvědčení, že toho zas tak moc nedělám a možná by to jen šlo lépe naplánovat. On mi naopak říkal, že v takové situaci by byl unavený skoro každý. Že se toho děje tolik, byť naštěstí převážně pozitivního, že samotné množství věcí může být velkým stresem a bere to spoustu energie.
A mne dnes u potoka napadá, že možná i moje koryto je poměrně široké a hluboké, ale že do něj poslední týdny pouštím neustále více a více vody a teď jsem „překvapen“, že jsem na hraně.
Můžu možná své koryto dále rozšířit a prohloubit, ale možná by stačilo jen výrazně přibrzdit. Vzpomínám si na jeden rozhovor s Rogerem Federerem. Už si nepamatuji přesnou odpověď, ale říkal něco ve smyslu, že za jeho úspěchem stojí roky práce a hlavně roky říkání ‚ne‘ kdekomu a na kdeco. Nejde jenom o to, co si vybereme dělat, ale hlavně o to, co se rozhodneme opustit. Den za dnem mnoho těžkých rozhodnutí.
Tady narážím na problém. Baví mně skoro cokoliv. Jak ve volném čase, tak v pracovním. A těžko se mi různé věci opouští, i když vím, že už to není udržitelné.
Ale není to jen o čase. Času mám stále poměrně hodně. Co mám zvládat, zvládám i v daném čase a nezapomínám i na poflakování. Nemám potřebu být ve všem efektivní.
Mým problémem je spíše něco, co by se dalo nazvat jako ‚kapacita duše‘. Zjišťuji, že i když mám reálně čas navíc, tak už jej jednoduše neumím využít na další činnost. Už tak je všeho tolik, že potřebuji pravidelně vypnout. Nedělat nic. Jen tak zírat do krajiny. Jen tak chodit. Vypnout data, wifi. Odložit telefon. Vzdálit se od dětí. Nebo s nimi zůstat, ale aspoň nic ani menšího neplánovat. Jen tak být.
A pak to zase jde. Síly se pomaličku vracejí. K mému zklamání velmi pomalu, ale co chci, když ‚jedu‘ dlouhé týdny, měsíce, roky. I spánek se zlepšuje. Začínají se dobíjet baterie…
…než zase podlehnu falešnému pocitu, že mohu více a lépe.