Venku se na chvíli udělalo slunečno, tak hned po ránu vyrážím běhat. Je jedno kam (tentokrát kolem Bystřičky) a hlavně je mi úplně jedno, jak rychle jsem běžel, jak daleko jsem doběhl, jaký jsem u toho měl tep, jak vypadá mapa mého běhu v nějaké té běhací aplikaci neb běhám až na výjimky bez jakýchkoliv přístrojů.
Proč to tolik lidí sdílí na FB? (Chápu, že FB slouží primárně k chlubení se, jak jsou dotyčný či dotyčná úžasní. Ale co z toho mají čtenáři? Když uvidí mapu běhu a jak rychle daný člověk běžel??)
Běhám roky. Někdy málo. Někdy hodně. Někdy daleko. Někdy krátce. Někdy rychle. Někdy jak šnek. Někdy si dám na pár měsíců půst. Po rovině i v kopcích. Prostě podle toho, jak se mi zrovna chce, jak mi to jde, jak mám náladu nebo čas.
Co mi ale jedno není, může ukázat například, co mne na dnešním běhu zaujalo.
Slunce. To miluju, když alespoň občas prosvitne mezi mraky (odpoledne říká předpověď, že nebude, což je často jinak, ale co kdyby tentokrát vyšla). Ten úsměv ztepilé běžkyně, kterou jsem minul a pozdravil. Ten vyčerpaný pohled pana běžce, který mi nedal šanci ho pozdravit. Těch pár pejskařů, které už za ty roky všechny od pohledu znám.
Strakapoud, kterého jsem poprvé viděl asi na dva metry a několik sekund jsme se prohlíželi. Brhlík. Jeden z mých nejoblíbenějších ptáků. Od dětství jej s fascinací pozoruju, jak lozí v různých krkolomných polohách po stromě. Bublání řeky a šumění stromů.
A taky ty super boty Hoka One (snížená verze) mi pořád dělají radost, neb se v nich skvěle běhá a nebolí mne v nich koleno, které jsem si kdysi při opilém lyžování ze skokanského můstku narazil.
Ledňáček se tentokrát neukázal. Ani žluva. Ale i tak to bylo fajn. A hlavně ten fajn pocit a lehkost při běhu, kterou zažívám…